Jak si poradit se školou, jak zapůsobit na vysněnou dívku, jak vyjít s rodiči. Tak nějak vypadají běžné starosti patnáctiletých kluků.
Mladému baseballistovi Štěpánu Havlíčkovi v tomhle věku vrtala hlavou ještě jedna závažná věc. „Jednoho dne jsem seděl doma po škole, když mi volalo skryté číslo. Vzal jsem to a začal na mě mluvit anglický hlas, že pro mě má nabídku smlouvy,“ vybavuje si nyní šestadvacetiletý muž.
Během týdne se mu takových nabídek sešlo asi pět. A nešlo o ledajaké zájemce, nýbrž o celky z americké Major League Baseball. V té době něco stěží představitelného, zvlášť pro kluka v pubertě.
„Tehdy to bylo neprobádané území, přede mnou tam byli jenom dva nebo tři Češi a ti o tom moc nemluvili. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu, jaké peníze se tam pohybují, nikdo mi nic neporadil,“ vzpomíná Havlíček.
Na to, že jej obletují různé týmy, byl zvyklý už od žáků. Bylo znát, že v levorukém nadhazovači dříme ohromný talent, on však zůstával věrný mateřskému Blansku. „Říkal jsem si, že když někam odejdu, tak jedině do Ameriky.“
I odtud se brzy začínali ozývat všemožní skauti, které mladý Čech zaujal na mládežnických šampionátech. „Bylo to naprosto nepopsatelné, vůbec jsem to neočekával. V tom věku jsem přemýšlel, jakou si vybrat střední, a ne o nějakých smlouvách,“ popisuje Havlíček.
Vábení zpoza oceánu nějakou dobu odolával, ale nakonec mu to nedalo. Krátce před sedmnáctými narozeninami podepsal kontrakt s organizací Tampa Bay Rays. „Vzal jsem nejlepší nabídku, která navíc byla z Floridy,“ přibližuje. „Říkal jsem si, že to bude paráda.“
A skutečně byla. Hoch z Blanska se náhle ocitl ve světě profesionálního baseballu, byť samozřejmě v nižších soutěžích. „Zázemí bylo skvělé, starali se o nás jako o profesionální sportovce. Bydlel jsem s borcem z týmu v apartmánu 3+1, bral jsem i nějaké peníze. Ani se mi nechtělo domů,“ ohlíží se Havlíček.
Nemohl ani na tribunu
Ke všemu se během čtyř ročníků v organizaci Tampy stále zlepšoval a pozvolna stoupal žebříčkem nižších soutěží. Americký sen měl jediný háček. „Naši měli podmínku, abych dostudoval střední školu. Zkoušel jsem je přesvědčit, ale v šestnácti to moc nešlo,“ líčí.
A tak v průběhu sezon cestoval z Ameriky zpět do Česka za studiem, což se příliš nepozdávalo ani organizaci Rays, ani hráči samotnému. Místo pravidelného drilu v dokonalých podmínkách se k tréninku dostal dvakrát týdně, v zimě se místo baseballu věnoval učení. A když se po maturitě na Střední škole cestovního ruchu a gastronomie v Blansku vrátil do USA, přišla pohroma.
„Promeškal jsem celou jarní přípravu, nebyl jsem vůbec rozehraný a vážně jsem si zranil rameno,“ vrací se Havlíček k osudnému létu 2013. Ve dvaceti, kdy měla jeho kariéra akcelerovat, byl najednou konec.
V Tampě mu ukončili smlouvu a velký talent českého baseballu se vracel domů zlomený. „Měl jsem deprese a tři roky jsem nepáchl na hřiště. Byl jsem tak špatný, že jsem nemohl ani na tribunu,“ svěřuje se.
K tomu musel na dvě operace. „Měl jsem na čtyřikrát přetržený labrum, doktor říkal, že to nikdy neviděl. Při první operaci to stáhl až moc, což bylo dobré pro život, ale ne pro sportovce, takže mi to napodruhé uvolnil,“ líčí Havlíček.
Dokud ruka neupadne
Poté, co v Ostravě vystudoval univerzitu, nastoupil jako pedagogický asistent do blanenské základní školy. A postupně zjišťoval, že bez baseballu i přes hlubokou jizvu (nejen) na duši nemůže žít. „Překonal jsem to, protože ten sport miluju. První rok po návratu jsem hrál hodně přes bolest, ale chci vydržet, dokud to půjde. Třeba dokud mi ta ruka neupadne,“ usmívá se.
Třetí rok po návratu dobře ví, že operované rameno mu už nikdy neumožní nadhazovat jako za mlada. „Žiju ze zkušeností. Už nehážu 90 mílí za hodinu jako v Americe, ale s bídou 80. Ale mám dobrou kontrolu nad balonem a snažím se dostat pálkařům do hlavy. Sleduji, které nadhozy mají rádi a které ne,“ odhaluje Havlíček, který v Blansku nastupuje také v zadním poli. „A když mám formu, jde to i na pálce.“
Na své hlavní pozici, tedy na nadhazovačském kopci, je pro extraligovou Olympii nepostradatelný. „Díky působení v Americe zná něco, co ostatní kluci neznají. Ještě loni jeden víkend odházel celý zápas a pak tři víkendy pomalu nemohl zvednout ruku, ale povedlo se mu zdravotní problémy překonat a jeho výkonnost stále roste. Je velkým přínosem pro tým i celý klub,“ oceňuje blanenský trenér Ivo Kučera.
Havlíček se totiž kromě hraní věnuje také trénování mládežníků. „Snažím se jim předat věci, co jsem se naučil v Americe, ale hlavně je nadchnout, aby u baseballu zůstali,“ oznamuje.
On sám může být příkladem věrnosti sportu, který mu vedle radosti připravil i krušné chvíle. „Mrzí mě, že jsem nepočkal s podpisem smlouvy až po maturitě. Věřím, že zájem by pořád měli. A mohl bych si Ameriku i víc užít, protože v mladším věku mě kolikrát nechtěli pustit ani do kina nebo na zápas NHL,“ ohlíží se Havlíček.
