Líbil se mu los, těšil se na teplo Arabského poloostrova. Místo toho musel zůstat v zimní Praze a po operaci ramene, do něhož se dostal zánět, pomalu začíná trénovat. "Že nejsem na mistrovství světa? To se nedá nic dělat, aspoň budu mít po pauze na squash větší chuť," říká devětadvacetiletý nejlepší český squashista Jan Koukal.
Byla operace ramene nevyhnutelná?
Nemělo smysl ji oddalovat. Rameno mě občas trápilo už předtím a teď se to prohloubilo. U ortopeda Nepraše jsem v Plzni před třemi týdny podstoupil operaci a nelituju. Za dva týdny bych měl začít trénovat naplno.
Koukalovy začátkyPolovina 90. let minulého století. Jan Koukal poprvé zkouší hrát squash. V úvodních partiích se svým tatínkem prohrává. "Hráli jsme tehdy o mytí nádobí," vzpomíná Koukal. Tím, kdo častěji stojí u dřezu, ale postupně začíná být Koukal senior. Honza válí a v pouhých třinácti letech dojde do čtvrtfinále mistrovství republiky dospělých. Tatínek do kuchyně nakonec raději koupí myčku. |
A potom?
Potom zase začnu objíždět turnaje, chci vyrazit hned v lednu. Počítám, že po pětitýdenní pauze budu mít do squashe velkou chuť. Navíc kvůli nepovedenému začátku letošního roku neobhajuju v žebříčku skoro žádné body.
Proč vám začátek roku 2012 nevyšel?
Neměl jsem žádnou pauzu. Loni jsem hrál snad všude, kde to šlo, a po Vánocích jsem do toho zase vletěl. Tři měsíce jsem hrál hrozně, zlomilo se to až začátkem dubna v Istanbulu.
Tam jste vyhrál svůj první letošní titul.
To vítězství mě nakoplo, odrazil jsem se od něj k lepším výsledkům.
A k dalším dvěma titulům: v brazilském Douradosu (červen) a Aucklandu na Novém Zélandu (srpen). Který z těch tří titulů bylo nejtěžší získat?
Asi hned ten první v Istanbulu. Po šňůře neúspěchů ze začátku roku jsem si dokázal, že zase můžu vyhrávat. Těžké to bylo i na Novém Zélandu: byl to sice menší turnaj, ale všechny zápasy jsem vyhrával 3:2 na sety. Pokaždé to byla válka. Díky vítězství v Aucklandu mi chybí vyhrát už jen turnaj v Africe a budu mít kompletní sbírku titulů ze všech kontinentů.
Je něco, co se vám letos vyloženě nepovedlo?
Mrzí mě prohrané finále na mistrovství Evropy klubů, které se hrálo v Praze. Byl to nádherný zážitek, ale krásnější by to pro mě bylo se zlatem v kapse. To ale bohužel nemám.
Stejně tak nemáte ani jednu účast na olympiádě, protože squash není na programu her...
Zase jsem se kvůli olympiádě nemusel stresovat. Čtrnáct dnů jsem odpočíval a po přesunu do Austrálie jsem propadnul svojí divácké vášni. Kvůli časovému posunu jsem v noci nespal, a tak jsem se do rána díval na přenosy z Londýna. Moc jsem si užil zlatý finiš Jardy Kulhavého, který jsem sledoval na pokoji se Švýcary. A když Jarda těsně před cílem předjel švýcarského bikera Schürtera... (usmívá se)
Jste smířený s tím, že si na olympiádě třeba nikdy nezahrajete?
Existují nějaké hypotetické úvahy o tom, že by squash mohl být na olympiádě 2020, ale já s tím moc nepočítám. A i kdyby, udržel bych se ještě ve 37 letech v nějaké přijatelné formě?
Zkusme tedy raději bližší budoucnost: s čím půjdete do roku 2013?
Protože je squash pro tělo dost brutální sport, říkám, že chci hlavně zůstat zdravý. Pak bych mohl třeba zase vyhrát tři tituly. Jako letos.
V červnu vám bude třicet. Cítíte na sobě přibývající roky?
Necítím. Jednou dvakrát za sezonu jsem měl zdravotní problémy odjakživa. Z toho, že budu třicátník, si vůbec nic nedělám. Když jsem před pár měsíci šel po turnaji v Kanadě do baru, nechtěli mě tam pustit. Že prý určitě nejsem plnoletý. Pas s datem narození jsem ukazoval marně.
Takže jste se do toho baru nedostal?
Dostal. Přimluvil se za mě pětadvacetiletý kluk, který vypadal, že je můj táta. A pak se v tom vyznejte.
