Ve středu 21. ledna hostily Strakonice Spartu. "Obě jsme skočily po míči a srazily jsme se hlavama." Tak se střetla se spoluhráčkou. Čekala, že bude mít bouli, ale místo toho zjistila, že má důlek. Celou levou stranu čela měla propadlou dovnitř.
Dostala ledový gel. Když se na ni podíval masér Pavel Vilím, ihned na střídačce upozornil lékaře týmu Tomáše Fialu. Musela do nemocnice. "Tam už na mě čekali a hned jsem podstoupila přijímací procedury," vyprávěla hráčka. Musela také na rentgen.
"Když jsem ležela před rentgenem na lehátku, nejvíce jsem se lekla." Měla krev v ústech. "Ale doktor mi s klidem řekl, že mi teče krev z toho zranění a že to bude dobré." Uklidnila se. Ani později neměla velké problémy.
Ani když musela v Praze v Motole na operaci. Kost bylo třeba vrátit do původní polohy. "To se povedlo. Pan doktor Bláha mi to spravil," vyprávěla. "Prý to šlo dobře." Dostala i titanovou destičku. Pak jen čekala, až se zranění zahojí. Později zašla i do tělocvičny. "Tři týdny po operaci už jsem necítila žádné potíže."
Když mohla hrát, ulevilo se jí nejvíce. "Ani mi tak nevadilo, že nehraju, když jsem byla doma," vzpomínala. "Ale jak jsem viděla holky hrát, strašně jsem chtěla taky." Když proti Slovance nastoupila, věděla, že nemá takovou kondici jako před úrazem. Ale potěšilo ji, že nemá zábrany, že nepociťuje strach. Že může zase hrát.
Kondici už těžko na konci sezony dožene. Ale jedno ví určitě. "Když jsem byla úplně mimo, tak mě to tolik nebolelo. Ale když jsem pak jen koukala na zápas, tak to bylo to nejhorší, co mě mohlo potkat..."