Na letošní Tour de France byl Rui Costa, jeden z tria silných hráčů v dresech týmu Movistar, obětován ve prospěch svého kapitána Alejandra Valverdeho, který se po defektu marně snažil snížit ztrátu. Náladu si spravil ve Francii aspoň dvěma etapovými triumfy. A jelikož dospěl k názoru, že v Movistaru je lídrů přespříliš, dohodl si po sezoně přestup do stáje Lampre.
V neděli však oblékli na startu světového šampionátu dresy národní. On je Portugalec, Valverde Španěl. A přece to byl jeho kapitán z Movistaru, kdo mu (nechtěně?) "pomohl" k titulu a umožnil mu stíhat jiného Španěla, v tu chvíli vedoucího Rodrígueze.
Costa pak na pódiu při portugalské hymně plakal dojetím. Když jej však oblékali do duhového trikotu šampiona, začaly stékat slzy po tváři i stříbrnému Joaquimu Rodríguezovi. Trpce si 34letý veterán uvědomoval: Ten trikot měl být můj.
"Takhle ztratit zlato je stupidní. Měli jsme převahu, byli jsme nejsilnější, neměli jsme prohrát," říkal poražený Španěl. "Tak velkou šanci na duhový dres už nikdy mít nemusím."
Po 270 kilometrech nedělního „kursu přežití“ na deštivé trati světového šampionátu Rodríguez ujel triu Rui Costa, Vincenzo Nibali, Alejandro Valverde.
"Alejandro mi předtím řekl: Zaútoč! On měl ohlídat ostatní."
Španělský kouč Javier Minguez tehdy uvěřil: Budeme mít zlato. "Nibali byl po pádu "mrtvý" a Costa neměl dostat prostor ke stíhání," líčil Minguez. "Alejandro měl stíhat cokoliv, co se pohne, třeba i televizní motorku. Ale školáckou chybou si nechal Costu ujet."
V zatáčce 1500 metrů před cílem Portugalec vypálil a jak psal server VeloNews "letěl za Rodríguezem jako stíhačka MIG". Valverde nezareagoval.
Na tiskové konferenci po závodě Rodríguez na svého krajana ani nepohlédl. Novináři Valverdeho příliš nešetřili. A dokonce i ve španělských médiích se vyrojily spekulace. Nechal snad Valverde Costu ujet úmyslně? Nebo jen takticky naprosto selhal?
"Nehledejte za tím záhadu," odvětil kritizovaný muž. "Costa zaútočil v obtížné zatáčce. Za ním Nibali zpomalil - a já už neměl nohy na to, abych po něm šel."
Když Portugalec 350 metrů před cílem dostihl vedoucího závodníka, Rodríguez se zmateně ohlížel: Kde zůstal Valverde? Proč aspoň nepřijel s Costou, hráli bychom ve spurtu přesilovku?
Potom se otočil na Costu. "Snažil jsem se ho znervóznit. Ale bylo to nemožné," přiznal. Portugalec odmítl i soupeřovu pobídku, aby spurtoval z první pozice.
"Na konci už jsem byl prázdný," řekl Rodríguez. "Věděl jsem, že proti tak rychlému cyklistovi, jakým on je, budu spurtovat jen o 2. místo."
Tolikrát byl v kariéře druhý či třetí, na Tour, Giru i Vueltě. A nyní zase. "Není co slavit," vyhlásil, zatímco španělský kouč Minguez si ulevil: "Stříbro a bronz by jindy byly důvodem k fiestě. Jenže teď mám v sobě jen pachuť ze ztraceného zlata. Tak hloupě jsme se o něj připravili."
Jaký to rozdíl v emocích oproti muži, jenž na Španěly vyzrál. "Ten duhový trikot je celý můj život," tvrdíl Costa. "O něm jsem snil víc než o čemkoliv. Pokusím se v příští sezoně dokázat, že jsem ho hoden."
