Softballový klub Žraloci funguje v Ledenicích na Českobudějovicku už od roku 1999. Když ho dnes 51letá Hana Korčáková zakládala, určitě netušila, že za 17 let budou holky a kluci z malého městečka odjíždět pomáhat seniorským i mládežnickým reprezentacím po celém světě.
Tohle vám musí dělat ohromnou radost, že?
Určitě. Je to odměna za naši téměř každodenní práci s klubem, s dětma na trénincích a podobně.
Extraliga v softballu pokračuje i přes prázdniny. Muži i ženy jsou aktuálně na třetím místě, co dalšího Žralokům přineslo léto?
Letošní rok máme opravdu nabitý. Z mistrovství Evropy žen do 22 let si odvezli bronz Michaela Pecková a náš trenér Aleš Pavel. Pak na světový šampionát juniorů v americkém Midlandu pojedou hned čtyři naši junioři, na mistrovství Evropy juniorek budou Ledenice zastupovat dvě hráčky a nakonec na ženský světový šampionát v Kanadě pojedou od nás tři holky. Včetně Veroniky Peckové, nejlepší české nadhazovačky.
Když se vrátíme k domácí nejvyšší soutěži, jaké jsou vaše cíle?
Chtěli bychom obě soutěže vyhrát, to je jasné. Muži hrají extraligu čtvrtým rokem a pokaždé jsme zachraňovali soutěž v play-out. Letos máme už na devadesát devět procent jisté naše první play-off, takže to je už také výborné. Extraligu žen hrajeme tři roky, kde jsme tedy v play-off pořád. Máme Verču Peckovou, což je naše jistota. A také jsme letos přivedli pár cizinek i cizinců na hostování. To pomohlo také výsledkům.
Čím si vysvětlujete, že malý klub je tak úspěšný?
Už od začátku fungování se snažíme získávat ty nejlepší informace o tom, jak bychom měli Žraloky vést. Můj syn, který trénuje muže, stále sbírá nové poznatky, máme kamarády v zahraničí, od kterých se učíme, radíme se s nimi a nabíráme zkušenosti. Podporuje nás i obec a samozřejmě, že bez dobrých vztahů s rodiči to nejde. Ale pořád jsme takové malé Slušovice.
Dá se tak říci, že Ledenice porážejí, a to nejen na hřišti, větší pražské týmy.
Jak kdy. Ale je pravda, že letos se nám extrémně daří, zejména pak s dodáváním hráčů do reprezentací.
Když jste klub zakládali, měla jste sama už se softballem nějaké zkušenosti?
Maximálně na vysoké škole při skládání zápočtů. Když jsme se softballem začínali, tak jsme byli všichni amatéři a všechno jsme se museli naučit od základů. V Ledenicích klub funguje vlastně díky náhodě.
Povídejte.
Když jsme jeli na jeden z přírodovědeckých výletů, tak si děti s sebou vzaly rukavice a pálky a začalo je to hrozně bavit. To jsou naše začátky.
A předpokládám, že děti jsou i budoucnost klubu. Daří se shánět nové hráče softballu v Ledenicích?
Spíš se k nám hlásí děti z okolí, třeba i z Budějovic. Loni jsme na náborech měli snad rekordní počty zájemců. Ale pořád jsme amatérský sport, takže bez podpory rodičů, ze kterých se někdy časem stávají i naši trenéři, by to nešlo. Jsme rádi, že klubem rodiče i děti žijí, to je taková naše filozofie.
Má Hana Korčáková nějaký sen, kam by chtěla klub dál posunout?
Ráda bych v horizontu několika let měla v Ledenicích umělé osvětlení, abychom sem dostali mistrovství Evropy dospělých. Aby to mohla vysílat televize a my jsme proslavili Ledenice i ve světě.
Už jste si za těch 17 let někdy řekla, že softballu máte plné zuby?
Asi tak stokrát. Ráda si vždycky od povinností v klubu odpočinu prací. Pracuju v budějovickém Domě dětí a mládeže a stále vedu přírodovědecký oddíl. Jezdíme s dětmi do přírody na tábory, vymýšlím pro ně hry a to mě opravdu baví.
