Mistři, mistři, mistři, rozléhá se hřištěm v Edenu po vítězství domácí Slavie nad Budějovicemi. Fanoušci, kteří zaplavili hrací plochu, se loučí s mužstvem i se stadionem. Minimálně tři roky budou slávisté doma na Strahově. Frááánta Cipro, vyvolává červenobílý dav trenéra týmu. Milé gesto. Příznivci už hráčům i trenérům odpustili, že prohráli dostihy o mistrovský titul. A když jde Cipro i s hráči půl hodiny po zápase na děkovačku před čestnou lóži, fanoušci bouří, jako by byl titul opravdu v Edenu. Pár nadšenců má v rukou drny, které si před chvílí vyřízli z trávníku. "Vždyť i na tomhle kousku trávy jsme před čtyřmi lety vybojovali titul," říká asi pětadvacetiletý rozjařený fanoušek navlečený do slávistických barev. Opodál, v útrobách dřevěné tribuny, která tu stojí od roku 1954, postává první muž klubu Vladimír Leška. Neskrývá dojetí. "Aspoň že to loučení se povedlo," poznamenává. Z jeho tónu je ale znát, že prohraný boj o titul nepřebolel. "Domluvili jsme se s pořadateli, že fanouškům nebudou bránit, aby se s hráči loučili přímo na hřišti." A ono to šlo. Žádné černé policejní komando, žádné obušky, a přesto vše bez výtržností. Také se vzpomínalo, co všechno tenhle stadion zažil. Hlasatel připomněl, že v minulosti sem občas zavítalo i národní mužstvo, při přestavbě svého stánku v konci šedesátých let tu měla domácí hřiště dokonce Sparta. "Eden mi vždycky bude připomínat moje první derby se Spartou na podzim v jedenasedmdesátém, kdy jsme vyhráli dva jedna," zavzpomínal na letitý areál Cipro. "A nikdy nezapomenu, že jako trenér jsem tu před čtyřmi roky získal titul." Hodinu po zápase postávají před vchodem na tribunu tradiční hloučky. "Když se zas budou bít o první místo, budeme na Strahově každý zápas," říká za všechny jeden ze starších příznivců. "Ale jestli jim to nepůjde, po pár kolech nás tam nikdo neuvidí." Další dodává: "Kéž by to opravdu trvalo jen ty slibované tři roky." A co na poslední poznámku Leška? "Kéž by," reaguje poněkud nejistě.
15. května 2000
