V dokumentu Senna mohl Bruno sledovat nejen sám sebe jako malého kluka, ale také mladičkého Rubense Barrichella nebo první triumfy Michaela Schumachera. Ačkoliv zachycuje události před sedmnácti lety a starší, ostrá linie propojující ho se současností byla po celou dobu jasně patrná. A nejen díky přítomnosti Bruna Senny, který sám sledoval dílo teprve podruhé v životě.
Co také řekl Bruno Senna v PrazeNejdůležitější je, že ten film milují fanoušci motorsportu i ti, kteří o něm nic nevědí. Je velmi dobře poskládaný. Poklonu si zaslouží tvůrci, kteří museli zhlédnout hodiny a hodiny materiálu. Já jsem Ayrtona znal velmi dobře a pro mě je to skvělý dokument. Nemá chybu. Ayrton byl rodinný typ člověka. Trávil čas se sestrou, hrál si s dětmi a jezdil domů, kdykoliv mohl. My děti jsme ho milovaly, nikdy jsme se s ním nenudily. Užíval si každou chvíli s rodinou. Snažil si odpočinout od stresu, který na něj motoristický sport navalil. Neustále vymýšlel vtípky, opepřil někomu jídlo nebo provedl něco jiného. Byla s ním zábava. Řídil jsem několik monopostů svého strýce. Tehdy byly závody fyzicky náročnější a jezdec musel jet jinak než dnes. Hlídal převodovku, motor, brzdy... Téměř nikdy nemohl jet zcela naplno. Na druhou stranu, dnes jezdec v kokpitu dělá kvůli elektronickým systémům mnohem více činností. Ayrton byl purista. Miloval motokáry, myslím, že by systémy KERS a DRS neměl rád. Považoval by je za umělý způsob zatraktivnění, považoval by je za technické hračky. Na druhou stranu tyto systémy vystavují piloty výzvě, nutí je k dalším činnostem a Ayrton měl výzvy rád. Určitě by je používal, co by to jen šlo. Díky pneumatikám Pirelli a dalším změnám se letos změnila v F1 strategie. Je mnohem více variant, možností změny v závodě. Ve srovnáním s předchozím rokem jsem dokázal lépe pracovat na autě, spolupracovat s inženýry a celkově to byl mnohem větší pokrok v mé kariéře. Jsem v lepší pozici než před rokem. Jezdil jsem ve velkém týmu a měl jsem možnost závodit. Před rokem s Hispanií jsem se jen účastnil. Sám bych rád věděl, kde budu příští rok. Soutěžit s těmi nejlepšími je vždy velká čest a velká výzva, doma v Brazílii jsem bojoval kolo na kolo s Michaelem Schumacherem a to je obrovská legenda. Zatím pro příští sezonu není nic jasné. Pracujeme na tom, řeší se to a myslím, že mám velmi dobré šance, abych opět závodil. |
"Velká část filmu se přímo týká mé rodiny a znám většinu lidí, co v něm vystupují. Byl to velmi působivý zážitek a pozitivně reagovali všichni, co ho viděli. Pro mě osobně bylo velmi zajímavé sledovat reakce lidí v kině. Byli plní emocí, nadšeně reagovali, hlasitě vše komentovali," popisoval Bruno Senna brazilskou premiéru.
V Česku bylo přijetí mnohem chladnější, ale ne horší. "Bylo znát, jak každého film zaujal. Rozhlížel jsem se po lidech, upřeně ho sledovali. Nikdo ani nedutal."
Společnost Pirelli nemohla vybrat lepšího člověka, aby představil ve Slovanském domě uznávané dílo, jeden z nejlépe hodnocených dokumentů všech dob. Výjimečná osobnost si zasluhuje výjimečný dokument, a přesně tak se stalo. Proto zůstává záhadou, proč v České republice, v zemi s dlouhou a bohatou motoristickou tradicí, se nejuznávanější film o závodech formule 1, o nejlepším jezdci všech dob, vůbec nedostal do kin.
Bruno hovoří o svém strýci jako kniha a každým svým gestem, každým výrazem obličeje nezapře blízké příbuzenské vztahy. Rozdíly mezi nimi jsou však patrné na první pohled. Mladík je vyšší, statnější, má hlubší hlas. Ale největší rozdíl je v očích. Brunovi chybí ostrý, zkoumavý pohled jeho strýce. Bruno nedokáže vzbudit dojem nadřazeného člověka. Nemá v očích Ayrtonovu bezohlednost a prázdnotu, která při sledování dokumentu několikrát zamrazí.
Osmadvacetiletý Senna současnosti nikdy nebude slavný jako Ayrton, nikdy nebude vyhrávat jako on. Ale na uvedení filmu o Sennovi nemohl do České republiky dorazit nikdo lepší. "Jsem v České republice poprvé a Praha je opravdu krásná. Mrzí mě, že mám jediné odpoledne, určitě se někdy vrátím, až bude více času."
Budoucnost syna Ayrtonovy sestry Viviane je stejně nejasná jako skutečné důvody smrtelné havárie v Imole 1994. Pro Sennovu rodinu to byla obrovská rána, která se nikdy opravdu nezacelila. Přesto o ni Bruno dokáže hovořit fakticky a popisně. Nikoliv však tak, aby nebylo vidět, co při tom cítí. O strýci hovořil v Praze od srdce. Sděloval, co si opravdu myslí tak důsledně, až několikrát sám sebe dojal.
O Ayrtonovi řekl všechno, co mohl, o své budoucnosti téměř nic. To odpovídal uhýbavě, nepředložil žádná fakta. Pro Bruna Sennu bylo nejen potěšením, ale i vysvobozením, že do Prahy přijel proto, aby uvedl dokument o svém strýci, a ne proto, aby hovořil sám o sobě.
