Byt plný trofejí ani životní komfort zajištěný tenisovou profesí nemohou vyvážit prázdnotu, která se rozhostila v duši Heleny Sukové po skončení kariéry. "Loučila jsem se těžko, ale ještě těžší je hledání něčeho, co by mě uspokojilo a nahradilo mi tenis," říká čtyřnásobná finalistka grandslamové dvouhry. Za měsíc jí bude pětatřicet. Víc než polovinu života strávila po světových turnajích. Nic jiného než tréninky, zápasy a přemýšlení o sportu během toho mála volna nepoznala. Proto se těžko včleňuje do normálního života, byť má na pohled všechno. "Když se dělá sport naplno, tak mu podřídíte všechno a pohltí to veškerý váš čas," konstatuje Suková. "A teď? Nuda u mě asi není ten správný výraz. Spíš nejistota. Člověk je už docela starý na to, aby našel něco, v čem by vynikal stejně jako v tenise. A byla by asi škoda nevyužít všeho, co jsem se tenisem naučila." Odcházela nadvakrát. Poprvé před dvěma lety na Australian Open, kde vmžiku ztratila skoro vyhraný zápas prvního kola. "Nejtěžší je rozhodnout se pro termín odchodu, najít k tomu sílu," přiznává Suková. "Když jsem si koncem sedmadevadesátého na Masters řekla, že v Austrálii skončím, ulevilo se mi. Tenis mi už dlouho nešel. Nebylo to únavou, ale poznávala jsem, že svůj cíl, vyhrát grandslamový turnaj, si už nesplním. Vyrovnat se s tím nebylo jednoduché. Najednou nevíte, proč vlastně denně trénujete, jaký to má smysl. Do Austrálie jsem jela už s tím, že jsem od sebe nic neočekávala." Za pár měsíců, s blížícím se Wimbledonem, v ní ale znovu chytily saze. Začala trénovat a věřila, že může celý turnaj vyhrát. Přesto prohrála přerušený zápas ze stavu 6:1 a 3:1. Definitivní epilog. "Wimbledon byl jiný případ," tvrdí tenistka. "Tvrdě jsem se na něj připravovala. Neúspěch byl pro mě mnohem bolestnější než v Austrálii. Jsem ale přesto ráda, že jsem to zkusila, abych si v budoucnu nevyčítala ztracenou příležitost." Mohla ještě slušně přežívat na deblových turnajích, ale nechtěla. A co dnes, jít si jen tak zapinkat? Kdepak. Ani s bratrem Cyrilem. "Hraní mě neláká. Nemám hnací motor. Když se mi nenaplnily nejvyšší cíle, tak jsem tenisu musela nechat a zatím jsem ve stavu, že se s tím pořád smiřuji," vysvětluje Suková. "V létě jsem absolvovala exhibici, pomáhala jsem jedné mladé hráčce, ale to bylo všechno." V aktivitách mimo tenis neměla štěstí. Propůjčila jméno plánům tenisového areálu, ale ze zkrachovalého projektu jí firma dodnes dluží třicet tisíc korun. "Mohlo to ale dopadnout mnohem hůř," uznává. Se svým trenérem Jaromírem Jiříkem držela poloviční podíl v jedné pražské restauraci, jenže po několika pokusech o oživení byl lokál zavřen. "Cítila jsem, že nás tam okrádají, i když důkazy nemám. Jen jsme tam cpali peníze. Holt to byla smůla na lidi, kteří nehráli férově." Pokusila se kandidovat na prezidentku tenisového svazu, avšak nedostala ani jeden hlas. "Přišla jsem na konferenci jako host, ale jednání bylo tak ostudné, že jsem se přihlásila jenom proto, abych to nějak zachránila. Ambice na prezidentství jsem si nedělala. Když jsem pak viděla, jak se politikaří v zákulisí, už tolik nepřekvapilo, že mě nevolili." Ani její nabídka pracovat pro olympijské hnutí nebyla vyslyšena. Prezident MOV Samaranch jí poděkoval dopisem, pak v Praze potřásl zdvořilostně rukou - a tím to skončilo. V tomto čase, prý snad poprvé po dvaceti letech, Suková chybí ve slunné letní Austrálii, kde má dům. Stará se totiž o svého psa, který by jinak musel v Austrálii do půlroční karantény. Ve středu ji čeká křest knihy o olympionicích. Podobně už žehnala albu varhaníka Bárty. Občas ji nějaký tenisový rodič poprosí, aby se podívala na potomka. Píše si s bývalými spoluhráčkami elektronickou poštou. Žije ze dne na den. "Je hezké se probudit s tím, že nemusím na trénink," konstatuje Suková. "Jenže na gauči se věčně být nedá. Já teď ležela týden s chřipkou a bolí mě z toho záda." A vzápětí s nadějí dodává: "Pořád věřím, že přijde něco, co by mě bavilo."
17. ledna 2000
