Po úspěšném nominačním klání ve Veltrusech tu v Evropském poháru obsadil dvakrát stříbrnou příčku.
„Byly to první sjezdařské závody v Seu, proto jsem se tam taky chtěl vypravit,“ líčí 27letý Rolenc.
Přestože úplnou neznámou pro něj kanál schovaný uprostřed Pyrenejí nebyl (loni na jaře tu s reprezentací pět dní trénoval), přiznává, že ho trať občas dost „školila“.
„Na kanálech se vlny a ‚vracáky‘ mění, voda se tam přelívá jak v přesýpacích hodinách. Jednou je to tak, podruhé jinak,“ vysvětluje Rolenc s tím, že z toho důvodu preferuje přírodní říční koryta.
V Seu, která je co by placákem do Andorry dohodil, ho nyní každý den čekalo několik závodních jízd.
„První den bych hodnotil kladně, tam jsem postoupil do finále hned z té první a v něm jsem jel bez chyb. Myslel jsem, že (později vítězného) Francouze Louise Lapointa porazím, ale nakonec byl o 0,7 vteřiny rychlejší. I tak jsem byl spokojený, zajel jsem tak, jak jsem si přál,“ říká Rolenc.
V dalším případě už to nebylo zdaleka takové, proto je zopakování druhého místa lehce překvapivé.
„Protrápil jsem se tím, cítil jsem se úplně hrozně. Asi únava,“ uvažuje Rolenc. „Moc jsem nad tím přemýšlel a hledal, co změnit.“ Tentokrát nepostoupil do finále rovnou, takže v něm startoval už jako druhý, což je pro něj dost nezvyk. „Ale nevadilo mi to; říkal jsem si: do třetice všeho dobrého. Naštěstí se mi to povedlo. Ráno jsem přitom v kanálu dal při kvalifikaci dvě ‚boty‘,“ konstatuje Rolenc.
Soča je pro mě ideální řeka
Dvě španělské medaile přibyly k pětici cenných kovů, které Rolenc ukořistil předtím v květnu na mistrovství Evropy ve slovinském Bovci.
Zlato v dlouhém závodě s vysokomýtským Danielem Suchánkem v deblkanoi i s hlídkou singlkanoistů s Vladimírem Slaninou a Markem Ryglem, stříbro na singlkanoi v dlouhém závodě i s hlídkou singlkanoistů ve sprintu a bronz ve sprintu deblkanoí - takový je výčet „zářezů“ vodáka pardubické Synthesie ze známé řeky Soča.
Když Rolenc vyrážel do Julských Alp, cítil se ještě v plné síle i formě.
„Před evropským šampionátem jsem, po dlouhé době, odjel podle tréninkového plánu úplně všechno, co jsem měl,“ podotýká vodák. Na nádhernou krasovou řeku se těšil; kdysi tam byl v podstatě jako turista a pak si ji pamatoval ze závodů světového poháru.
„Obyčejně je voda modrá a člověk v ní vidí všechno,“ charakterizuje Soču Rolenc. „Při mistrovství ovšem pršelo, takže to po těch deštích bylo někdy hnědé. Ale trať byla přehledná, technická. Na začátku byly i rychlostní pasáže, pro mě ideální,“ dodává.
Největší váhu pro něj pochopitelně měly souboje singlkanoistů a v dlouhém závodě zapádloval lépe než on pouze Chorvat Emil Milihram, velký rival.
„Na prvním mezičasu jsem vedl, pak jsem od Emila dostával vteřinu, dvě, později sedm. Reprezentační trenér mi sice hlásil tři, takže jsem se snažil ‚hrabat‘, jenže jsem byl vysílený, tak jsem s tím stejně nedokázal nic udělat. Pak už jsem i hodně riskoval,“ popisuje Rolenc.
Sprint, ve kterém po vítězství v kvalifikaci skončil ve finále po chybě v závěru až šestý, posléze musel delší dobu „rozdýchávat“.
„Asi dvacet metrů před cílem je taková šikana, kde jsou dvě hráze z kamení. Správný průjezd byl tak 30 centimetrů široký a před ním se dělaly vlny. V té rychlosti jsem to netrefil dokonale. Zabalila se mi vlna a odvezlo mě to doleva, kde jsem přeskočil kámen... Přišel jsem tak o veškerou rychlost a musel jsem se znovu rozjíždět. Naštvalo mě to,“ neskrývá zkušený kanoista.
