V osmé třídě přestoupila do místní sportovní školy. V Třinci vyrůstala a formovala se jako budoucí vytrvalkyně.
A teď se na „svůj“ třinecký stadion Simona Vrzalová vrátila – jako obhájkyně titulů republikové šampionky na tratích 1500 a 5000 metrů.
Ten první jí unikl, proti byla Kristiina Mäki. Na pětce pak devětadvacetiletá běžkyně dlouho ztrácela na Lucii Maršánovou. Až tři kola před cílem se k ní dotáhla. A na posledních tři sta metrech ukázala, jak skvělou vytrvalkyní je.
Asi jste hodně chtěla získat titul před domácím publikem, že?
Moc. Byla tady mamka, brácha, spousta dalších známých. Aspoň na jedné trati jsem chtěla ukázat, že dokážu být i první a nejenom druhá.
Byla jste před startem nervózní?
Hodně nervózní, ale zároveň jsem aspoň tu jednu disciplínu chtěla urvat.
Jak jste s nervozitou bojovala?
Snažila jsem se nemyslet na běhání, to mě znervózňuje. Takže jsem hodně jedla... (smích)
...nebylo to vidět.
Ne? Tak to je dobře.
Z Tábora jste obhajovala titul z patnáctistovky i pěti kilometrů. Nemrzí vás, že vám ten první utekl?
Nemrzí, jsem ráda aspoň za jeden. Nemůžu být taková rozmlsaná. U patnáctistovky jsem tak trochu tušila, že to takhle dopadne, ale na pětku jsem si věřila. A hlavně jsem chtěla udělat radost mamce, to se povedlo.
Mezi oběma disciplínami jste měla sotva hodinu času, jak jste ji využila?
Popovídala jsem si s mamkou a trenérem. Ale ono nebylo moc co dělat, jen jsem chtěla, aby pětka začala co nejdřív.
Jak náročné pak bylo odběhnout ještě pět kilometrů?
Hodně náročné. Když jsem doháněla Lucku (Maršánovou), cítila jsem, že mi dochází síly. Už jsem se modlila, aby byl konec. Ale zároveň jsem moc chtěla ten titul, takže vůle byla nakonec silnější než únava.
Co říkáte na počasí? Chvíli svítilo slunce, pak zase přišel liják.
Aspoň nebyla nuda a já si to užila. Nebylo úplně nejhorší počasí, jaké být mohlo, takže se to dalo.
