Běžkyně Simona Vrzalová startovala na čtyřech největších akcích tohoto roku – na halovém evropském šampionátu v Bělehradě, na mistrovství Evropy družstev v Lille, na mistrovství světa v Londýně a také na mistrovství Evropy v krosu v Šamoríně. Atletka SSK Vítkovice a členka Centra individuálních sportů Ostrava má za sebou nejlepší sezonu v kariéře.
Souhlasí s tím?
„Když pominu Londýn, tak asi jo. Určitě. Před dvěma roky by mě něco takového vůbec nenapadlo,“ přiznala devětadvacetiletá běžkyně. Předloni bývala unavená, pořád se zadýchávala. Lékaři jí zjistili nedostatek železa, trpěla těžkou anémií. Chyběl jí hemoglobin. S atletikou chtěla skončit.
A dnes?
Na 1 500, 3 000 a 5 000 metrů, ale i v silničních bězích a krosu patří k české špičce. Sbírá jeden titul za druhým. V evropských tabulkách na 1 500 metrů je 28.
Zmínila jste mistrovství světa v Londýně, kde jste rozběh nedokončila. Osmdesát metrů před cílem jste odstoupila. Jak na to vzpomínáte?
Nezbývá mi než se tomu už usmívat. Je to však moje noční můra. Navíc pořád se mě na to hodně lidí ptá. Byl to zkrat. Každý den o tom přemýšlím. Vím, že nic takového už neudělám.
Co se vlastně stalo?
Dodnes to pořádně nevím, ale asi jsem byla přemotivovaná. (Trenér Augustin Šulc: Zjistila, že jí soupeřky začaly utíkat a že to na postup není, a tak se zastavila, místo aby vyčerpáním padla do trávy.)
Startovala jste na mistrovství Evropy v krosu a světovém šampionátu na dráze, což jsou hodně rozličné akce. Jak jste je vnímala?
Londýn byl velký stres, před ním jsem byla hodně nervózní. Před Šamorínem ne. To byla spíše společenská událost. Tam jsme navíc uspěli ve štafetě a ty mám ráda.
Neuvažujete, že se budete krosu věnovat naplno?
To je spíše taková sranda. To běžíte a najednou je kláda přes cestu. To si říkáte, když jste zvyklí běhat po hladké dráze na stadionech, co s tím? Ale přeskočíte ji a běžíte dál (směje se).
Takže na krosy se specializovat nebudete?
Ono je to jen takové sezonní, hlavně listopadové běhání. Nemůžete se zaměřit jenom na to.
Z krosového mistrovství Evropy máte stříbrnou medaili. Kde si ji vystavíte?
Půjde do večerky...
Tu mají vaši rodiče v Českém Těšíně. Takže pořád jim v ní pomáháte prodávat, nosit zboží a oceňovat ho?
Ano, když mám čas. Taťka už tam na medaili připravil i místo.
Jak si evropského stříbra ceníte?
Nic většího jsem v atletice nedokázala.
Přesto, nepomýšlela jste na zlato, když byl český tým tak silný? S vámi běželi Filip Sasínek, Kristiina Mäki a Jakub Holuša?
Na to zlato jsem jim nahrála (směje se). Na prvním úseku jsem štafetu předávala Filipovi s desetimetrovým náskokem před druhou běžkyní...
Zvítězili Britové. Jsou tak dobří?
Asi jo. Mají větší výběr závodníků, jejich základna je mnohem širší než naše.
Co si slibujete od příštího roku?
Hlavně chci být zdravá. A pak bych se ráda podívala na halové mistrovství světa v Birminghamu. Na to už limit splněný mám, ale ještě ho musím potvrdit. A také bych ráda závodila na mistrovství Evropy v Berlíně. To potřebuji na patnáctistovce zaběhnout čas 4:12 minuty, což by mělo být v pohodě, pokud budu zdravá.
Zatím je váš nejlepší výkon na 1 500 metrů 4:13 minuty. Váš trenér Augustin Šulc tvrdí, že máte na to, abyste ho stáhla pod 4:05.
Muselo by vše vyjít, vše bych musela skloubit. Tréninky, životosprávu. Mám výborného trenéra i skvělé zázemí vítkovické atletiky a také podporu v rodině. Tak snad by to šlo.
Přesto, co vám chybí, abyste se přiblížila světové špičce?
Musím ještě více trénovat. Ten čas půjde hodně dolů, ale o tom je přesvědčený spíše trenér. Ale na těch 4:05 si věřím.
Je i to pro vás meta pro příští rok? Byl by to český rekord.
Jo, to by mohlo jít.
