Ohánění se fleretem, které si vybral jako životní náplň, totiž v Česku patří mezi sportovní exotiku. Podobných případů tu najde jen pár, sobě rovného žádného. „Není to plavání, kde stačí mít bazén. Abych se zlepšoval, potřebuju kvalitního člověka. A u nás takoví nejsou,“ vysvětluje nadaný šermíř.
Tréninkovou základnu tak má v Londýně u svého kouče Zemka Wojciechowského. Díky běloruským kořenům udržuje pouto s Rusy, kteří jej sem tam pustí mezi sebe. „V květnu jsem byl v Moskvě, nedávno v Soči. Jejich tréninkové dávky jsou brutus, ale jsem typ člověka, kterému to sedí. Trénink, jídlo, spánek, trénink, jídlo, spánek, to mi vyhovuje. Myslím, že mě to hodně posunulo,“ libuje si Choupenitch.
V rukou má čerstvě i pádný důkaz, z mistrovství Evropy v srbském Novém Sadu si odvezl bronz. Juniorských medailí si vyšermoval už spoustu, ale dospělá z vrcholné akce mu v posledních letech o chlup unikala.
„Je to zatím nejvýznamnější medaile. A možná jsem i rád, že je jen bronzová, abych měl motivaci do příštích let,“ oznamuje Choupenitch. „Spláchl jsem to jednou oslavou. Cítím se už starší a není pro mě lehké předvést výkon a pak ještě slavit. Radši dám přednost spánku.“
Přestože na první pohled šerm nepůsobí jako nebetyčná dřina, dá ve skutečnosti zabrat. „Duší se cítím mladý, ale tělo z těch tréninkových dávek a všemožných přeletů bolí,“ přiznává Choupenitch. „Ale to neznamená, že bych neměl chuť. Dravost a chtíč tam pořád jsou.“
Když je masér slavnější než olympijský vítěz
Právě vášeň a nadšení pro šerm jsou jeho hlavním motorem. Za penězi či slávou se v něm totiž může hnát stěží.
Na nedávném soustředění v Soči mohl na vlastní kůži pocítit ostrý kontrast mezi svým sportem a tím nejpopulárnějším. Na zdejším stadionu se konal veřejný trénink fotbalistů Brazílie, na nějž si Choupenitch se svými kolegy z planše odskočil.
„Vedle mě seděli olympijští vítězové v šermu, ale větší hvězda je proti nim i brazilský masér (fotbalistů). Přišlo mi to až úsměvné. Někteří šermíři tráví v hale osm hodin denně a fotbalisté si na tréninku zahráli tři čtvrtě hodiny bago. Ale to bylo asi tím, že to byla show pro lidi. Předpokládám, že jinak taky trénují hodně,“ sděluje Choupenitch. „Každopádně mě nemrzí, že to nemáme jako oni. Před jejich tréninkem museli zavřít celý komplex, všude byli policajti a vojáci. Kdyby se to mělo dít kolem šermu, tak bych se asi zbláznil. Něco takového bych určitě nechtěl.“
Co by chtěl, je dál se vyvíjet. Ve čtyřiadvaceti stále patří v šermířské špičce mezi ty mladé. „Doufám, že jsem ještě úplně nedospěl. Že ještě budu spět k lepším výsledkům – i těm horším, protože bez nich ty lepší nemůžou přijít,“ hlásí Choupenitch. „Zásadní pro mě je, že nestojím na místě. Nynější medaile je důkaz, že to někam směřuju, a to ne úplně špatným směrem.“
S přibývajícími roky mění svůj přístup. „Uvědomil jsem si, že se nemůžu honit za vším – za každým svěťákem, turnajem, Grand Prix. Věděl jsem, že sezona graduje v téhle době, takže jsem od začátku dubna trochu změnil přípravu a přineslo to ovoce. Cítil jsem, že to jde správným směrem, a byl jsem klidný. Teď jsem v pozici, kdy věřím, že ještě nějakých pět až deset procent můžu přidat,“ podotýká směrem k blížícímu se mistrovství světa v Číně.
Třeba si za sto let vzpomenou
Vedle tréninkového režimu upravuje brněnský rodák také svou techniku. „Jsem kreativní a přicházím často s novými věcmi. Občas vymýšlím nějaké lumpárny, pořád se snažím najít, co zlepšit. Mám určitý styl, který se vyvíjí, na videu před třemi roky vypadám jinak než teď. Hodně měním vzdálenost a snažím se mít lepší pohyb,“ popisuje 196 centimetrů vysoký čahoun. „Na blízkou vzdálenost jsem vzhledem ke své výšce míň koordinovaný než ti menší, ale když s tím člověk umí pracovat, je to výhoda. Na své postavě mám šerm založený.“
Svou neotřelostí zaujal také společnost Red Bull, která jej sponzoruje. Většinou si přitom vybírá spíš zástupce z adrenalinových odvětví. „Vám šerm nepřijde adrenalinový? Tak si to zkuste,“ reaguje Choupenitch. „Pro mě je spojení s Red Bullem velká věc. Je to úplně jiný typ sponzora, než je obvyklé, má to postavené na naší iniciativě, kreativitě. Je to o tom, co vymýšlím za projekty, jak jsem aktivní na sociálních sítích.“
S Choupenitchem je spojený i silný příběh průkopníka. Jeho bronz je pro Česko premiérovým evropským kovem z fleretu vůbec a první individuální medailí v šermu od bronzu kordisty Jiřího Douby před 27 lety. „Je fajn být nejlepší u nás, ale kdybych se kvůli tomu mlátil do hrudi, tak je to špatně. Člověk se na to musí dívat globálně a snažit se být nejlepší na světě. Ale když třeba za sto let někdo vybojuje další medaili ve fleretu, tak si třeba vzpomenou na Choupenitche z Brna,“ usměje se.
Ještě větším zápisem do historie by pro něj byl úspěch na olympiádě. „Na Tokio vůbec nemyslím, dva roky jsou hrozně daleko,“ oznamuje. „Člověk by měl mít nějaký cíl, ale když je moc daleko, nemá se čeho chytit. Nechci se hned dívat na vrchol věže, radši na ni postupně vylezu. To je moje filozofie.“
