"To je velký zážitek. I když člověk nepíská, hodně se naučí sledováním zápasů," říká čtyřiatřicetiletý Vyklický. "Skupina rozhodčích je celý den spolu, probírají utkání, sezonu."
Zatímco on pískal v Turíně, jeho kolega Ivo Dolínek soudcoval Final Four ženské Euroligy. "Považuji za velký úspěch, že se dva čeští rozhodčí zúčastní dvou prestižních závěrečných turnajů v rámci klubových soutěží," říká Vyklický.
Toužil po velké hráčské kariéře, jenže jako devatenáctiletý vysokoškolák a druholigový hráč usoudil, že výš se nedostane. "Přitom jsem však měl velké ambice a nechtěl se spokojit s hraním basketu na úrovni krajských přeborů," líčí. Do trénování se pustit nehodlal. "K tomu potřebujete léta zkušeností, musíte mít velkou trpělivost. Práce trenérů je obdivuhodná, ale já jsem se pro ni nenarodil." Takže zvolil kariéru muže s píšťalkou. "Pokud vám rozhodování jde, může být postup o něco rychlejší."
Tehdy nepomýšlel na to, že se rozhodčí stávají terčem rozezlených hráčů, trenérů i diváků. "V devatenácti letech mi to bylo docela jedno. Mladistvý vzdor byl naopak přínosem," vzpomíná Vyklický. "Ale každou sezonu si několikrát kladu - zejména v českých poměrech - otázku, jestli mi to stojí za to. Prostředí je čím dál tím hrubší. Lidé se chodí na basket vybít. Vlastní děti bych do některých hal určitě nepřivedl."
Zápasů na mezinárodní klubové sezony odpíská kolem dvaceti za sezonu, v létě jej čekají reprezentační turnaje, v Česku se počet klání blíží padesátce. "Tady se s týmy potkáváte několikrát za sezonu. Lidé vás znají. Při každém zápase dochází ke kontroverzním situacím a trenéři, hráči, funkcionáři i fanoušci si to pamatují. Když se k nim vracíte, připomenou si to. Prostředí je o to nepřátelštější," vysvětluje Vyklický.
V Evropě, kde kluby střídá, je to jinak. "K jednotlivým týmum se vracíte jednou nebo dvakrát za rok. Nikdo se na vás nesoustředí. Chyby uděláte, ale přechází se mnohem lépe. A velice často sprostým výkřikům fanoušků nerozumíte. Nemohou se vás tolik dotknout."
Naopak v Česku dokážou být fanoušci velice osobní. "Pokud podporují svoje družstvo, musí se jim tolerovat jistá míra neobjektivity, ta ke sportu patří. Ale pokud přechází do osobních útoků, často i na rodinu, pak už je něco špatně," říká Vyklický. "Ovšem je to obraz celé společnosti, nedivme se. Ostatně trenéři či hráči jsou na tom v některých halách stejně. Musíte být velice otrlý."
Dobrému basketbalovému rozhodčímu nesmí podle Vyklického scházet tři vlastnosti: rozhodnost, odvaha a vystupování. "Pro hráče a trenéry musí být patrné, že přijede někdo, kdo nepodléhá tlaku, udrží utkání na úrovni, ochrání hráče před brutální hrou a hlavně utkání odřídí férově. Samozřejmě s chybami, se nimiž je třeba počítat. Ty vám odpustí. Pokud však cítí, že je poškodíte záměrně, máte problém. A tak je to správně," dodává rozhodčí.
Nesní o tom, že by si jednou zapískal třeba finále mistrovství světa. "Když to přijde, tak to přijde." Jeho touhou je být zapomenut. "Když cokoli odpískáte, třebaže výborně, druhý den o vás nikdo neví. Tak to má být," míní Vyklický. "Pokud se o vás další den mluví, znamená to, že něco nebylo v pořádku. Mým cílem je stabilně pískat zápasy nejvyšší kvality a nepodléhat výkonnostním výkyvům."
Což obnáší spoustu dřiny. Pravidelně se připravuje po fyzické stránce, běhá, posiluje, chodí do sauny, hraje basketbal, squash, fotbal. "Velmi důležitý je fyzioterapeut. Jakmile vás něco bolí, ohromně to ovlivňuje váš výkon. Soustředíte se na bolest a ne na to, co se děje na hřišti."
Tam by měl rozhodčí přijít dokonale připravený. K čemuž se Vyklickému hodí znalost angličtiny, němčiny a ruštiny. Zejména v zahraničí si v novinách nebo na internetu totiž může přečíst, co se píše o týmech, jejichž střet bude soudcovat. I to je součást přípravy. Tak jako trenéři a hráči, i rozhodčí si musí dělat scouting.
"Na zápas si nastudujete statistiky družstev. Je důležité vědět dopředu, který hráč je klíčový, kdo střílí hodně trojek, kdo naopak najíždí nebo hraje tvrdě... Podle toho pak sledujete hru, aby vám něco neuteklo," popisuje Vyklický. "Úplně nejdůležitější součástí je, udělat si těsně před utkáním s kolegy velice dlouhou a podrobnou přípravu na zápas. Jakmile nefunguje vzájemná komunikace tří rozhodčí, týmová chemie, nedají se zápasy dobře odpískat."
Třeba v Eurolize se námaha vyplatí, zatímco v Česku lze pískání po finanční stránce spíš považovat za koníčka. Výdělky jsou však taky odměnou za čas, který Vyklický stráví sestřiháváním videí, děláním testů z pravidel, sledováním desítek zápasů a sestřihů.
Přitom je vedoucím oddělení komunikace a vzdělávání Poslanecké sněmovny. "Ale svou práci odmítám považovat za politickou, je ryze odborná. Je to práce s lidmi, neustálá komunikace," popisuje Vyklický. "Ostatně umění komunikace nám tady chybí, což nám ubližuje. A není to jen problém basketbalu."
Po ruce má elektronický diář, v němž si pečlivě plánuje čas. "Skoro každý týden se vracíte ze zápasů, zatímco práce tu přibývá. Hodně se dá řešit po emailu a telefonu, ale osobní kontakt je v mé pozici nutný," říká v informačním centru Poslanecké sněmovny, které je součástí jeho oddělení.
Kvůli basketbalu oželel jiné věci. "V rámci Poslanecké sněmovny jsem hodně musel omezit postup i právnickou kariéru jsem trošičku upozadil. Mnohem větší problém však je najít si čas na rodinu. A ta je pro mě bez jakýchkoliv pochyb na prvním místě," říká táta dvou malých dětí.
Občas bere potomky s sebou na basketbal, když náhodou zamíří do hlediště. "Chodím tam, ale nerad. Když jdu, snažím se, abych nemohl být konfrontovaný s fanoušky a nemusel se vyjadřovat k tomu, jak rozhodčí pískají. Jsem někde schovaný." A když má s sebou děti, lidé ho nechají spíš na pokoji. Fandit ho neuvidíte. "Nikdy neprojevím při zápase emoce."
