Známý kritik českého fotbalu internacionál Luhový nedávno prohlásil, že český fotbal ovládají dva lidé, Chvalovský a Vacek.
Spíš bych řekl, že ho ovlivňují. Žádná činnost se neobejde bez sehraného týmu, a tím my dva jsme. Začátkem devadesátých let jsem ve Chvalovském poznal člověka, který měl vizi, čeho chce ve fotbale dosáhnout. Budiž mu ke cti, že se nezdržoval vymýšlením novinek, ale podíval se, jak se to dělá ve vyspělých fotbalových zemích. Rozhodl se realizovat projekt marketingové společnosti STES s jistým zahraničním partnerem. Jenže jak už to ve sportu chodí, lidi hlavně slibují. Zahraniční partner selhal, v tom okamžiku jsme se poprvé sešli a dohodli se, že to dáme dohromady. Dnes projekt STES začíná osmou sezonu a přispěje fotbalu sto dvaceti miliony korun za rok. Takže, viděno v souvislostech, Chvalovský a Vacek, tedy šéf fotbalového svazu a šéf STES, mají velmi vysoké pravomoci.
Co jako nejbližší spolupracovník předsedy fotbalového svazu Chvalovského soudíte o jeho podnikatelských potížích?
Hlavně tvrdím, že jeho problémy se netýkají fotbalu. Je to jeho soukromá záležitost a držím mu palce, aby mu to dobře dopadlo. Ale samozřejmě že tyhle jeho soukromé problémy fotbalu nijak neprospívají.
Je dobře, když náš fotbal stojí na dvou osobách?
Kristepane, když někdo dění ve fotbalu ovlivňuje, ještě to přece neznamená, že na něm fotbal stojí. A ať jsou tady Chvalovští, Vackové nebo jiní, fotbal zůstává a lidi odcházejí.
Co si tedy o Luhového kritice myslíte?
V naší zemi je specialitou, že kdo něco dělá, je kritizovaný, a kdo se o výsledky své práce opřít nemůže, tak kritizuje. Tím ale na Luhového útočit nechci, to platí všeobecně. Já jsem pro, aby se Luhový rozhodl a řekl, tohle a tohle udělám já, a udělám to líp, než to dělá někdo jiný. Pak se můžeme střetnout.
Jak vůbec jakoukoli kritiku snášíte?
Člověk se s ní musí naučit žít. Nejen ve fotbalovém obchodě musíte pořád bojovat, nesmíte se na trati zastavit. On občas někdo přijde a řekne: Oni dávají sto milionů, ale já dám dvě stě. A jediný způsob, jak dokázat, že si jen honí triko, je říci, tak se ukaž. Jenže to jsou nevratné okamžiky, protože když on nakonec dvě stě milionů nedá, vy už jste dávno mimo hru. Naštěstí dnes už si to kluby i svaz umějí spočítat. Když jim někdo nabízí peníze, řeknou ano, ale my je nechceme jen slíbit, my je chceme vidět, chceme si na ně sáhnout.
Naposledy takhle sliboval Peter Kovarčík, majitel marketingové firmy Teleaxis. Loni v lednu, když STES dával osmdesát milionů korun, nabízel o čtyřicet milionů víc.
Já to bral spíš jako něčí předvolební snahy před valnou hromadou fotbalového svazu. A na té hromadě s Kovarčíkovou vizí vystoupilo jen pár delegátů. Pan Kovarčík je zkušený obchodník a ví, co může a nemůže nabídnout. Možná ani nevěděl, že někdo jeho jménem něco slibuje.
Mnozí vás označují za mafiána. Někdo s pohrdáním, jiný s uznáním. Jak to vnímáte?
Když v našem fotbale vlastníte téměř všechna reklamní a televizní práva, zavání to monopolem, který je u nás z dob minulých velmi nepopulární. Jenže pokud už ta práva máte, musíte podle toho jednat. Neočekávám, že lidi kolem tomu budou tleskat, prostě spíš budou říkat, hele, to je mafie. Ale zasvěcení a ti, kteří z toho mají užitek, prvoligové a druholigové kluby včetně reprezentace, vědí, co jim ta takzvaná mafie přináší. Jenže vy stejně musíte pořád bojovat, abyste ten sportovní produkt udrželi pohromadě. Proto bych s tím výrazem mafián klidně souhlasil.
Zdá se, že jste podobného založení jako někdejší slavný fotbalista Kvašňák. Ten říkával: I když mě v novinách natřete, pořád mi děláte dobrou reklamu.
Jistě. Tvrdím, že každá reklama je dobrá. A že si každý může říkat, co chce.
Co byste si o sobě musel přečíst, abyste někoho zažaloval?
Nemyslím, že je nutné bránit se žalobou. Osobně mi imponuje takzvané Menzlovo řešení. Když je někdo přesvědčen, že ho ten druhý neprávem uráží a poškozuje, ať mu natříská rákoskou.
Před rokem jste si pochvaloval, že český fotbal těží z euforie postupu na mistrovství Evropy. V jaké pozici náš fotbal vidíte dnes?
Jako člověk, který s českým fotbalem obchoduje, nejsem nespokojen. Pro mě je rozhodující, že fotbal na Euru neutrpěl šrámy. Sponzoři akceptovali, jaký charakter národní mužstvo mělo. V zápasech s Nizozemskem a Francií to byl bojovný a rovnocenný partner a Dánsko jsme porazili. Důležitý byl i přístup veřejnosti. Tisíce fanoušků, které za mužstvem přicestovaly, mě ohromily. A to je po obchodní stránce příslibem.
Obchodní zkušenosti jste už před lety získal v Pragosportu. Jak jste se už ve dvaatřiceti stal jeho šéfem?
Ve třiaosmdesátém jsem potkal tehdejšího ředitele Pragosportu pana Malého, který se chystal do penze a hledal za sebe náhradu. Nějak jsme si padli do oka, já u něj nastoupil jako elév a za rok jsem ho v ředitelování vystřídal. Pomohly mi zkušenosti z práce marketingového ředitele Mezinárodní federace juda, uměl jsem německy. A Malý tenkrát hledal právě němčináře, protože největší obchodní styky měl Pragosport s německy mluvícími zeměmi. Dnes už mluvím i anglicky, francouzsky a rusky.
Tomu se říká kariéra.
Jak se to vezme. Po vysoké škole jsem dělal pomocného dělníka na stavbě a pak jsem začal poprvé obchodovat coby prodavač v zelenině.
Pragosport, který obchodoval se zahraničím a vysílal tam sportovce, byla ve své době mocná organizace.
Je pravda, že Pragosport v té době prováděl věci, které v tehdejším režimu mohl dělat málokdo. Všechno bylo přikryté rouškou tajemství a já se pod ní moc naučil. Byla to obrovská škola a těžím z ní dodnes.
Přibližte nějakým příkladem tu tehdejší výjimečnost Pragosportu.
Pragosport měl jedinečnou pozici v tom, že měl na vysílání sportovců do zahraničí monopol. A protože to nezapadalo do politické doktríny celého východního bloku, nesměla se tomu dělat reklama. Ale budiž ke cti tehdejším mocipánům, že třeba na rozdíl od NDR nedrželi lidi vší silou doma a alespoň úzkému vzorku umožňovali, aby se do zahraničí dostal. Proto si myslím, že třeba pro tenisty byl Pragosport i v daném politickém systému obrovskou motivací. Dobře se pamatuju na řadu nót a stížností ze strany NDR, kde práci Pragosportu považovali za politicky špatnou. Jak my máme našim sportovcům vysvětlovat, že Češi ven můžou, a naši sportovci ne, namítali představitelé východního Německa.
Jenže vysílaní sportovci si tehdy po straně stěžovali, jak je Pragosport odírá.
Předně je zapotřebí říct, že Pragosport byl pouze obchodním zpracovatelem transakce. Ale svolení k působení v zahraničí dávaly sportovní svazy. A konečné rozhodnutí o vycestování vyslovoval sekretariát ÚV ČSTV v čele s předsedou Himlem, který moc fandil hlavně fotbalistům a tenistům. Sportovci i trenéři odevzdávali celá léta třicet procent ze svých přiznaných příjmů, tedy částku, kterou určoval předpis bývalé Národní fronty. Nechci rozebírat, do jaké míry sportovci a trenéři své příjmy přiznávali, ale je fakt, že to vlastně bylo ještě dodatečné zdanění, protože daně samozřejmě platili v zemi, kde působili. Já ty peníze, které Pragosportu odváděli, beru jako cenu za výjezdní doložku, na kterou drtivá většina lidí z tehdejšího Československa neměla nárok. A říkám, že kdyby tenkrát instalatér z Českých Velenic mohl docházet za prací do kilometr vzdáleného Rakouska, rád by doma odváděl mnohem víc než sportovci Pragosportu. Jenže obyčejným lidem práce v zahraničí umožněna nebyla. A hlavně, fotbalisté by se tenkrát přetrhli, jen aby těch třicet procent odvádět mohli. Tak mi od nich teď připadá komické, že si stěžují.
Fotbalový internacionál František Veselý si nedávno posteskl, že po sedmi letech hraní v Rakousku mu další angažmá nepovolil Vacek.
Fotbalisty z rozhodnutí sekretariátu ÚV ČSTV pouštěli ven maximálně na tři roky. A pak tu byla klauzule výjimečné případy. Například za prodlužováním Panenkova rakouského angažmá stál právě předseda Himl. Jedním z těch výjimečných případů byl i František Veselý, s výborným renomé v rakouských nižších soutěžích, a prodlužování mu každý rok doporučovalo i naše tamní velvyslanectví. Ale po těch sedmi letech už mu to sekretariát ÚV ČSTV neprodloužil. Já bych se přece těch jeho třiceti procent z platu nezbavoval. Myslím, že členové sekretariátu byli taky jen lidi, spočítali si, co už vydělal, a prostě mu to záviděli.
Vyčítá vám dnes někdo tehdejší odvody z očí do očí?
Dost často mě hecuje svazový místopředseda Luděk Macela, který měl před lety přes Pragosport sjednané fotbalové angažmá v Darmstadtu. Abych mu prý ten nekřesťanský balík vrátil. Tak mu občas zaplatím nějaké to pivo a on dá na chvíli pokoj.
Patří k aktivitám firmy STES i projekt nové kabelové televize, která má začátkem září vstoupit do českého fotbalu?
Pochopitelně. Se současným rozvojem televize u nás jsme fotbal rozdělili na část, kterou lze sledovat zadarmo, a na část placenou. Takže národní mužstvo - neplacená televize, minimálně jedno ligové utkání týdně také neplacená televize. Ale s další částí fotbalu přecházíme na placený kanál. Ten bude exkluzivně vysílat zápasy Českého poháru a minimálně další jedno ligové utkání týdně.
Mnozí jistě namítnou, že tolik toho na kabelové televizi neuvidí, tak proč si ji platit.
To je možné. Ale pro mě je rozhodující, že jako byl pro STES mezníkem vstup privátní televize, nyní je stejným mezníkem i vstup placené televize. Všude na světě zaujímají významné místo na mediálním trhu právě placené kanály. Jsem přesvědčen, že u nás ten placený kanál ocení diváci i sponzoři. Ale hlavně to vytvoří konkurenci. Prostě dnes už si jednotlivé typy televizí, ať už veřejnoprávní, privátní nebo kabelové, nemohou být jisté, že z fotbalu automaticky dostanou, na co si ukážou. Budou mezi sebou muset tvrdě bojovat a snažit se být co nejlepší, na čemž vydělají fanoušci i sponzoři.
Jste si jistý, že placený fotbalový kanál mezi příznivci prorazí?
Ze začátku se třeba na třetiligové nebo divizní mužstvo dostane na placené televizi jednou za půl roku. Ale lidi, kteří právě tohle své mužstvo budou chtít na obrazovce vidět, si kabelovou přípojku zaplatí. Bude to zkrátka pro fanoušky, kteří chtějí něco navíc. Někdo chce víc thrillerů, jiný cestopisných pořadů, další žádá víc sexu. A v naší zemi se jistě najdou lidi, kteří budou chtít i víc fotbalu. Jednoznačně sázíme na správnou kartu. K tomuto přesvědčení mě vede vyhodnocení veškerých trendů v celém televizním světě. A to my jsme proti celé Evropě větší peciválové, potrpíme si na pohodlí. A to fanouškům kabelovka nabídne.
Nebavíme se vlastně o trendu, který fotbal z veřejnoprávní televize úplně vytlačí?
V následujících dvou letech zůstane fotbal v televizích jako dosud, v září přibude jen nový placený kanál Sport 1 s Českým pohárem a dalším ligovým zápasem. V dostatečném předstihu před soutěžním ročníkem 2002-2003 budeme zvažovat, jak dál. Můj názor je, že zápasy národního mužstva by z neplacené televize odcházet neměly. Podívat se na reprezentaci by měl mít možnost každý.
Ví se o vás, že nefandíte provinčním prvoligovým klubům. Proč?
Jsem přesvědčen, že prvoligový klub má tvořit mozaika, v níž každý kamínek musí sedět. Když ale jen jeden chybí, je to pak všechno trochu umělé. V případě malých klubů chybí spádovost, chybí zázemí. Jestli někde žije dvacet tisíc lidí, tak spádová oblast je těch dvacet tisíc a je těžké z toho ufinancovat první ligu. První liga má být tam, kde je velká aglomerace lidí, průmyslové a obchodní zázemí.
Jenže na druhou stranu tu jsou malé obce jako Drnovice a Blšany, kde se první lize solidně vede.
Jenže právě tohle podle mého názoru není normální, je to spíš ta umělina a vždycky bude. Tam jde pořád o to, za jak dlouho něco nebo někdo zkrachuje.
Když loni na jaře košičtí železáři prodávali Spartu, v kuloárech se mluvilo o tom, že jedním ze zájemců o slavný klub jste vy.
Taky se to ke mně doneslo. Musím přiznat, že jsem si s tou myšlenkou pohrával. Mít Spartu by se mi líbilo. Jenže koupit si ji jako hračku, to mohl jen bohém Rezeš. Já když rozumně zhodnotil svou finanční situaci, bylo mi jasné, že kdybych do toho šel, zruinoval bych klub i sebe.
Můžete prozradit, jaká vlastně je vaše finanční situace?
Pro Vacka velice, opravdu velice příznivá. Ale pro Spartu, bohužel, ani náhodou. Není prostě taková, abych mohl vlastní peníze dávat do fotbalu.
V posledním desetiletí vstoupili do fotbalu i u nás manažeři. Jak na ně nahlížíte?
Beru je jako fakt. Ať se to někomu líbí nebo ne, manažeři především do fotbalu a hokeje patří. Často nadáváme, že fotbal s nimi dělat nejde, ale ono to nejde ani bez nich. Řada hráčů a trenérů totiž není schopna samostatně uzavřít kvalitní pracovněprávní vztah. I dnes jsou prvoligové kluby, které si pozvou mladého hráče, nechají mu podepsat zvýšení platu, a takový hráč pak zjistí, že zároveň podepsal prodloužení smlouvy. Což je případ ostravského útočníka Baroše, se kterým to před časem takhle skoulel bývalý klubový šéf Palyza.
Manažerům se však zazlívá, že se na transakcích s hráči velmi dobře živí.
Pojďme si už konečně říct, že je to normální. Stejně jako je normální, že hráči chtějí co nejvýhodnější smlouvu. Ale co mně na manažerech opravdu vadí, je uzavírání desítek smluv se šestnáctia sedmnáctiletými hráči bez jakéhokoli úmyslu, že by pro ně něco chtěli udělat. Jen čekají, jestli se náhodou něco ujme. To je prachsprosté sbírání duší. A může mě sebrat čert, když vidím, že existují i trenéři, dokonce ligoví, i od našich mládežnických výběrů, kteří tyhle mladíčky manažerům ještě nahánějí. Udělal bych to jako ve Francii, kde je uzavírání manažerských smluv povoleno až od osmnácti let.
***
JAROSLAV VACEK se narodil 19. února 1952 v Novém Bydžově. Je inženýrem ekonomie a začátkem osmdesátých let nastoupil na mezinárodní oddělení někdejšího Československého svazu tělesné výchovy. V roce 1983 přešel jako referent do Pragosportu, který vysílal sportovce do zahraničí a obchodoval převážně se západními sportovními firmami. O rok později se stal v Pragosportu ředitelem a tuto funkci zastává dosud. Současně stojí v čele marketingové společnosti STES, která finančně podporuje český fotbal. Dnes je tento bývalý reprezentant v judu uznávaným sportovním obchodníkem, který se netají vlivným postavením v českém fotbalu.
Spíš bych řekl, že ho ovlivňují. Žádná činnost se neobejde bez sehraného týmu, a tím my dva jsme. Začátkem devadesátých let jsem ve Chvalovském poznal člověka, který měl vizi, čeho chce ve fotbale dosáhnout. Budiž mu ke cti, že se nezdržoval vymýšlením novinek, ale podíval se, jak se to dělá ve vyspělých fotbalových zemích. Rozhodl se realizovat projekt marketingové společnosti STES s jistým zahraničním partnerem. Jenže jak už to ve sportu chodí, lidi hlavně slibují. Zahraniční partner selhal, v tom okamžiku jsme se poprvé sešli a dohodli se, že to dáme dohromady. Dnes projekt STES začíná osmou sezonu a přispěje fotbalu sto dvaceti miliony korun za rok. Takže, viděno v souvislostech, Chvalovský a Vacek, tedy šéf fotbalového svazu a šéf STES, mají velmi vysoké pravomoci.
Co jako nejbližší spolupracovník předsedy fotbalového svazu Chvalovského soudíte o jeho podnikatelských potížích?
Hlavně tvrdím, že jeho problémy se netýkají fotbalu. Je to jeho soukromá záležitost a držím mu palce, aby mu to dobře dopadlo. Ale samozřejmě že tyhle jeho soukromé problémy fotbalu nijak neprospívají.
Je dobře, když náš fotbal stojí na dvou osobách?
Kristepane, když někdo dění ve fotbalu ovlivňuje, ještě to přece neznamená, že na něm fotbal stojí. A ať jsou tady Chvalovští, Vackové nebo jiní, fotbal zůstává a lidi odcházejí.
Co si tedy o Luhového kritice myslíte?
V naší zemi je specialitou, že kdo něco dělá, je kritizovaný, a kdo se o výsledky své práce opřít nemůže, tak kritizuje. Tím ale na Luhového útočit nechci, to platí všeobecně. Já jsem pro, aby se Luhový rozhodl a řekl, tohle a tohle udělám já, a udělám to líp, než to dělá někdo jiný. Pak se můžeme střetnout.
Jak vůbec jakoukoli kritiku snášíte?
Člověk se s ní musí naučit žít. Nejen ve fotbalovém obchodě musíte pořád bojovat, nesmíte se na trati zastavit. On občas někdo přijde a řekne: Oni dávají sto milionů, ale já dám dvě stě. A jediný způsob, jak dokázat, že si jen honí triko, je říci, tak se ukaž. Jenže to jsou nevratné okamžiky, protože když on nakonec dvě stě milionů nedá, vy už jste dávno mimo hru. Naštěstí dnes už si to kluby i svaz umějí spočítat. Když jim někdo nabízí peníze, řeknou ano, ale my je nechceme jen slíbit, my je chceme vidět, chceme si na ně sáhnout.
Naposledy takhle sliboval Peter Kovarčík, majitel marketingové firmy Teleaxis. Loni v lednu, když STES dával osmdesát milionů korun, nabízel o čtyřicet milionů víc.
Já to bral spíš jako něčí předvolební snahy před valnou hromadou fotbalového svazu. A na té hromadě s Kovarčíkovou vizí vystoupilo jen pár delegátů. Pan Kovarčík je zkušený obchodník a ví, co může a nemůže nabídnout. Možná ani nevěděl, že někdo jeho jménem něco slibuje.
Mnozí vás označují za mafiána. Někdo s pohrdáním, jiný s uznáním. Jak to vnímáte?
Když v našem fotbale vlastníte téměř všechna reklamní a televizní práva, zavání to monopolem, který je u nás z dob minulých velmi nepopulární. Jenže pokud už ta práva máte, musíte podle toho jednat. Neočekávám, že lidi kolem tomu budou tleskat, prostě spíš budou říkat, hele, to je mafie. Ale zasvěcení a ti, kteří z toho mají užitek, prvoligové a druholigové kluby včetně reprezentace, vědí, co jim ta takzvaná mafie přináší. Jenže vy stejně musíte pořád bojovat, abyste ten sportovní produkt udrželi pohromadě. Proto bych s tím výrazem mafián klidně souhlasil.
Zdá se, že jste podobného založení jako někdejší slavný fotbalista Kvašňák. Ten říkával: I když mě v novinách natřete, pořád mi děláte dobrou reklamu.
Jistě. Tvrdím, že každá reklama je dobrá. A že si každý může říkat, co chce.
Co byste si o sobě musel přečíst, abyste někoho zažaloval?
Nemyslím, že je nutné bránit se žalobou. Osobně mi imponuje takzvané Menzlovo řešení. Když je někdo přesvědčen, že ho ten druhý neprávem uráží a poškozuje, ať mu natříská rákoskou.
Před rokem jste si pochvaloval, že český fotbal těží z euforie postupu na mistrovství Evropy. V jaké pozici náš fotbal vidíte dnes?
Jako člověk, který s českým fotbalem obchoduje, nejsem nespokojen. Pro mě je rozhodující, že fotbal na Euru neutrpěl šrámy. Sponzoři akceptovali, jaký charakter národní mužstvo mělo. V zápasech s Nizozemskem a Francií to byl bojovný a rovnocenný partner a Dánsko jsme porazili. Důležitý byl i přístup veřejnosti. Tisíce fanoušků, které za mužstvem přicestovaly, mě ohromily. A to je po obchodní stránce příslibem.
Obchodní zkušenosti jste už před lety získal v Pragosportu. Jak jste se už ve dvaatřiceti stal jeho šéfem?
Ve třiaosmdesátém jsem potkal tehdejšího ředitele Pragosportu pana Malého, který se chystal do penze a hledal za sebe náhradu. Nějak jsme si padli do oka, já u něj nastoupil jako elév a za rok jsem ho v ředitelování vystřídal. Pomohly mi zkušenosti z práce marketingového ředitele Mezinárodní federace juda, uměl jsem německy. A Malý tenkrát hledal právě němčináře, protože největší obchodní styky měl Pragosport s německy mluvícími zeměmi. Dnes už mluvím i anglicky, francouzsky a rusky.
Tomu se říká kariéra.
Jak se to vezme. Po vysoké škole jsem dělal pomocného dělníka na stavbě a pak jsem začal poprvé obchodovat coby prodavač v zelenině.
Pragosport, který obchodoval se zahraničím a vysílal tam sportovce, byla ve své době mocná organizace.
Je pravda, že Pragosport v té době prováděl věci, které v tehdejším režimu mohl dělat málokdo. Všechno bylo přikryté rouškou tajemství a já se pod ní moc naučil. Byla to obrovská škola a těžím z ní dodnes.
Přibližte nějakým příkladem tu tehdejší výjimečnost Pragosportu.
Pragosport měl jedinečnou pozici v tom, že měl na vysílání sportovců do zahraničí monopol. A protože to nezapadalo do politické doktríny celého východního bloku, nesměla se tomu dělat reklama. Ale budiž ke cti tehdejším mocipánům, že třeba na rozdíl od NDR nedrželi lidi vší silou doma a alespoň úzkému vzorku umožňovali, aby se do zahraničí dostal. Proto si myslím, že třeba pro tenisty byl Pragosport i v daném politickém systému obrovskou motivací. Dobře se pamatuju na řadu nót a stížností ze strany NDR, kde práci Pragosportu považovali za politicky špatnou. Jak my máme našim sportovcům vysvětlovat, že Češi ven můžou, a naši sportovci ne, namítali představitelé východního Německa.
Jenže vysílaní sportovci si tehdy po straně stěžovali, jak je Pragosport odírá.
Předně je zapotřebí říct, že Pragosport byl pouze obchodním zpracovatelem transakce. Ale svolení k působení v zahraničí dávaly sportovní svazy. A konečné rozhodnutí o vycestování vyslovoval sekretariát ÚV ČSTV v čele s předsedou Himlem, který moc fandil hlavně fotbalistům a tenistům. Sportovci i trenéři odevzdávali celá léta třicet procent ze svých přiznaných příjmů, tedy částku, kterou určoval předpis bývalé Národní fronty. Nechci rozebírat, do jaké míry sportovci a trenéři své příjmy přiznávali, ale je fakt, že to vlastně bylo ještě dodatečné zdanění, protože daně samozřejmě platili v zemi, kde působili. Já ty peníze, které Pragosportu odváděli, beru jako cenu za výjezdní doložku, na kterou drtivá většina lidí z tehdejšího Československa neměla nárok. A říkám, že kdyby tenkrát instalatér z Českých Velenic mohl docházet za prací do kilometr vzdáleného Rakouska, rád by doma odváděl mnohem víc než sportovci Pragosportu. Jenže obyčejným lidem práce v zahraničí umožněna nebyla. A hlavně, fotbalisté by se tenkrát přetrhli, jen aby těch třicet procent odvádět mohli. Tak mi od nich teď připadá komické, že si stěžují.
Fotbalový internacionál František Veselý si nedávno posteskl, že po sedmi letech hraní v Rakousku mu další angažmá nepovolil Vacek.
Fotbalisty z rozhodnutí sekretariátu ÚV ČSTV pouštěli ven maximálně na tři roky. A pak tu byla klauzule výjimečné případy. Například za prodlužováním Panenkova rakouského angažmá stál právě předseda Himl. Jedním z těch výjimečných případů byl i František Veselý, s výborným renomé v rakouských nižších soutěžích, a prodlužování mu každý rok doporučovalo i naše tamní velvyslanectví. Ale po těch sedmi letech už mu to sekretariát ÚV ČSTV neprodloužil. Já bych se přece těch jeho třiceti procent z platu nezbavoval. Myslím, že členové sekretariátu byli taky jen lidi, spočítali si, co už vydělal, a prostě mu to záviděli.
Vyčítá vám dnes někdo tehdejší odvody z očí do očí?
Dost často mě hecuje svazový místopředseda Luděk Macela, který měl před lety přes Pragosport sjednané fotbalové angažmá v Darmstadtu. Abych mu prý ten nekřesťanský balík vrátil. Tak mu občas zaplatím nějaké to pivo a on dá na chvíli pokoj.
Patří k aktivitám firmy STES i projekt nové kabelové televize, která má začátkem září vstoupit do českého fotbalu?
Pochopitelně. Se současným rozvojem televize u nás jsme fotbal rozdělili na část, kterou lze sledovat zadarmo, a na část placenou. Takže národní mužstvo - neplacená televize, minimálně jedno ligové utkání týdně také neplacená televize. Ale s další částí fotbalu přecházíme na placený kanál. Ten bude exkluzivně vysílat zápasy Českého poháru a minimálně další jedno ligové utkání týdně.
Mnozí jistě namítnou, že tolik toho na kabelové televizi neuvidí, tak proč si ji platit.
To je možné. Ale pro mě je rozhodující, že jako byl pro STES mezníkem vstup privátní televize, nyní je stejným mezníkem i vstup placené televize. Všude na světě zaujímají významné místo na mediálním trhu právě placené kanály. Jsem přesvědčen, že u nás ten placený kanál ocení diváci i sponzoři. Ale hlavně to vytvoří konkurenci. Prostě dnes už si jednotlivé typy televizí, ať už veřejnoprávní, privátní nebo kabelové, nemohou být jisté, že z fotbalu automaticky dostanou, na co si ukážou. Budou mezi sebou muset tvrdě bojovat a snažit se být co nejlepší, na čemž vydělají fanoušci i sponzoři.
Jste si jistý, že placený fotbalový kanál mezi příznivci prorazí?
Ze začátku se třeba na třetiligové nebo divizní mužstvo dostane na placené televizi jednou za půl roku. Ale lidi, kteří právě tohle své mužstvo budou chtít na obrazovce vidět, si kabelovou přípojku zaplatí. Bude to zkrátka pro fanoušky, kteří chtějí něco navíc. Někdo chce víc thrillerů, jiný cestopisných pořadů, další žádá víc sexu. A v naší zemi se jistě najdou lidi, kteří budou chtít i víc fotbalu. Jednoznačně sázíme na správnou kartu. K tomuto přesvědčení mě vede vyhodnocení veškerých trendů v celém televizním světě. A to my jsme proti celé Evropě větší peciválové, potrpíme si na pohodlí. A to fanouškům kabelovka nabídne.
Nebavíme se vlastně o trendu, který fotbal z veřejnoprávní televize úplně vytlačí?
V následujících dvou letech zůstane fotbal v televizích jako dosud, v září přibude jen nový placený kanál Sport 1 s Českým pohárem a dalším ligovým zápasem. V dostatečném předstihu před soutěžním ročníkem 2002-2003 budeme zvažovat, jak dál. Můj názor je, že zápasy národního mužstva by z neplacené televize odcházet neměly. Podívat se na reprezentaci by měl mít možnost každý.
Ví se o vás, že nefandíte provinčním prvoligovým klubům. Proč?
Jsem přesvědčen, že prvoligový klub má tvořit mozaika, v níž každý kamínek musí sedět. Když ale jen jeden chybí, je to pak všechno trochu umělé. V případě malých klubů chybí spádovost, chybí zázemí. Jestli někde žije dvacet tisíc lidí, tak spádová oblast je těch dvacet tisíc a je těžké z toho ufinancovat první ligu. První liga má být tam, kde je velká aglomerace lidí, průmyslové a obchodní zázemí.
Jenže na druhou stranu tu jsou malé obce jako Drnovice a Blšany, kde se první lize solidně vede.
Jenže právě tohle podle mého názoru není normální, je to spíš ta umělina a vždycky bude. Tam jde pořád o to, za jak dlouho něco nebo někdo zkrachuje.
Když loni na jaře košičtí železáři prodávali Spartu, v kuloárech se mluvilo o tom, že jedním ze zájemců o slavný klub jste vy.
Taky se to ke mně doneslo. Musím přiznat, že jsem si s tou myšlenkou pohrával. Mít Spartu by se mi líbilo. Jenže koupit si ji jako hračku, to mohl jen bohém Rezeš. Já když rozumně zhodnotil svou finanční situaci, bylo mi jasné, že kdybych do toho šel, zruinoval bych klub i sebe.
Můžete prozradit, jaká vlastně je vaše finanční situace?
Pro Vacka velice, opravdu velice příznivá. Ale pro Spartu, bohužel, ani náhodou. Není prostě taková, abych mohl vlastní peníze dávat do fotbalu.
V posledním desetiletí vstoupili do fotbalu i u nás manažeři. Jak na ně nahlížíte?
Beru je jako fakt. Ať se to někomu líbí nebo ne, manažeři především do fotbalu a hokeje patří. Často nadáváme, že fotbal s nimi dělat nejde, ale ono to nejde ani bez nich. Řada hráčů a trenérů totiž není schopna samostatně uzavřít kvalitní pracovněprávní vztah. I dnes jsou prvoligové kluby, které si pozvou mladého hráče, nechají mu podepsat zvýšení platu, a takový hráč pak zjistí, že zároveň podepsal prodloužení smlouvy. Což je případ ostravského útočníka Baroše, se kterým to před časem takhle skoulel bývalý klubový šéf Palyza.
Manažerům se však zazlívá, že se na transakcích s hráči velmi dobře živí.
Pojďme si už konečně říct, že je to normální. Stejně jako je normální, že hráči chtějí co nejvýhodnější smlouvu. Ale co mně na manažerech opravdu vadí, je uzavírání desítek smluv se šestnáctia sedmnáctiletými hráči bez jakéhokoli úmyslu, že by pro ně něco chtěli udělat. Jen čekají, jestli se náhodou něco ujme. To je prachsprosté sbírání duší. A může mě sebrat čert, když vidím, že existují i trenéři, dokonce ligoví, i od našich mládežnických výběrů, kteří tyhle mladíčky manažerům ještě nahánějí. Udělal bych to jako ve Francii, kde je uzavírání manažerských smluv povoleno až od osmnácti let.
***
JAROSLAV VACEK se narodil 19. února 1952 v Novém Bydžově. Je inženýrem ekonomie a začátkem osmdesátých let nastoupil na mezinárodní oddělení někdejšího Československého svazu tělesné výchovy. V roce 1983 přešel jako referent do Pragosportu, který vysílal sportovce do zahraničí a obchodoval převážně se západními sportovními firmami. O rok později se stal v Pragosportu ředitelem a tuto funkci zastává dosud. Současně stojí v čele marketingové společnosti STES, která finančně podporuje český fotbal. Dnes je tento bývalý reprezentant v judu uznávaným sportovním obchodníkem, který se netají vlivným postavením v českém fotbalu.
