Jaké to je, stát se šampionem?
Nádhera, paráda, moc prima. Bylo to moje šesté mistrovství světa juniorů a pro mě poslední šance, medaile byla pořád zakletá. Loni jsem v Almaty skončil čtvrtý dvě desetiny od pódia, teď jsem se konečně dočkal, všechno si sedlo, jak mělo.
Vaše cesta k titulu byla poněkud složitější, je to tak?
Ano, dnešní skoky zrušili kvůli silnému větru, tak se počítalo provizorní kolo z pondělka, ve kterém jsem skončil druhý.
Jenže po zkušebním kole se v pondělí skákalo i závodní kolo a vy jste chtěl už tehdy útočit na medaili...
Chtěl, ale to závodní kolo pro mě nebylo nejšťastnější. Skočil jsem sice nejdál, ale nějak jsem se v závěru skoku ve větru propadl, dopadl na hlavu a skončil v kotrmelcích. No, rozbil jsem se a zlomil lyži, ale naštěstí se mi nic vážnějšího nestalo. Skok se mi započítal, ale kvůli pádu jsem měl špatné známky za styl a byl asi třiadvacátý. Ten závod byl ještě zvláštní v tom, že běžeckou desetikilometrovou trať přeložili na úterý, já ale neběžel, abych se dal dohromady, po tom pádu mi nebylo nejlíp. Pošetřil jsem síly, a vyplatilo se.
Kdy jste při dnešním pětikilometrovém běhu začal věřit, že by to mohlo vyjít?
Před startem mi došlo, že po skoku mám hodně dobrou pozici, do závodu jsem šel druhý dvě vteřiny za Estoncem a dvanáct vteřin před Němcem, ale další v tom pondělním provizorním kole nezaskákali nejlíp a byli asi o dvacet a víc vteřin zpátky. Jeli jsme ve třech, ve druhém ze dvou okruhů jsem v posledním stoupání nastoupil a když jsem se ohlédl, spatřil jsem za sebou asi dvacetimetrovou mezeru. To už mi bylo jasné, že vyhraju, byla to euforie.
Pomohlo vám hodně, že s vámi byl táta, bývalý skokan Dukly Liberec, který vás před lety doma v Lomnici nad Popelkou k severské kombinaci přivedl?
O tom nepochybujte, měl jsem v něm velkou oporu, takže péči tady mám dvěstěprocentní.
Jak životní úspěch oslavíte?
To nevím, tedy vím, slavit se nebude, v pátek máme závod týmů. Na to se teď soustředím především, oslavy možná budou, ale až na konci sezony.
