Po roce a půl na lyžích, jaké to bylo?
Ještě mi to jde. Byl to úžasný pocit se zase na ně postavit. Moc jsem si užila to, že jsem stála na druhém břehu řeky, že jsem konečně nebyla závodník. Byla jsem zvědavá, jak to zvládnou moje nohy a samozřejmě dole u lanovky pálily. Ale zvládla jsem to. Když jsem koukala, jak závodníci trénují v branách, byla jsem skoro až naštvaná, že nám ostatním zabírají sjezdovku.
Jezdila jste s helmou, nebo bez?
S helmou, ale ne fialovou. (usměje se) Jsem hlavně ráda, že už vidím jen minimálně někoho bez helmy.
I tak vás lidé pořád poznávali?
Ten, kdo mi fandil, mě v Reiteralmu pořád pozná. Fialová helma a týmové oblečení je samozřejmě větší poznávací znamení, ale i tak mě lidé poznávali.
Jak jste to po takové době na lyžích zvládla? Sjela jste sjezdovku na jeden zátah?
Sjela, ale nohy mě bolely. Jestli mi nějaké svaly zbyly, tak nedržely tak jako dřív. Ale nepřeháněla jsem to, abych se mohla druhý den zvednout. Celkem jsem lyžovala tři dny, vždycky pár jízd. S manželem jsme se střídali v lyžování a hlídání malé Emičky.
Na čem jste vlastně jezdila?
Měla jsem svoje staré fischerky, byť ne ty top závodní, ale i tak kvalitní dobré slalomky.
A lyžování vám nechybí?
Vůbec ne. Stále se ubezpečuji v tom, že to rozhodnutí a okamžik skončit přišly v pravou chvíli. Ani jednou se mi nezastesklo, a to ani když byla olympiáda.
Profesionální sport nepatří mezi nejzdravější pohybové aktivity. Trápí vás něco po kariéře?
Já jsem si hodně odpočinula, takže žádné trvalé následky z kariéry nemám. Občas mě zabolí záda, nebo kyčle, ale není to nic, co by mě zásadně omezovalo. I proto jsem skončila, chtěla jsem mít dost energie třeba právě na dceru.
Bude z ní lyžařka?
Bude, určitě. Jen nevím, jak by mě potěšilo, kdyby chtěla závodně lyžovat. Ke sportu ji každopádně povedeme, oba s manželem milujeme pohyb a chceme, aby uměla jezdit na kole, na bruslích, lyžovat, plavat. Jestli by ale chtěla dělat nějaký sport závodně, to nechám na ní. Rozhodně to není moje přání, ani nějaká ambice.
Kdy se tak děti staví na lyže?
Není kam spěchat. Někteří rodiče je staví ve dvou, někteří ve čtyřech. To dítě si samo řekne. Když se ve dvou letech bude bát, bude křičet a brečet, je zbytečné ho do toho nutit.
Mimochodem, už vlastně máte místo pro všechny své medaile?
Nemám je vystavené, pořád přemýšlíme, jestli neuděláme nějakou nástěnku. Milka měla hezké řady helem s kytičkami, křišťály, tu olympijskou mám se speciálním designem. Ale zatím speciální místnost nemám.
Už jste uvažovala o tom, že byste třeba v budoucna byla trenérka?
Že bych měla svoji skupinu, o kterou bych se starala? To ne. Myslím, že už bych neměla energii zažívat to, co jsem zažívala v roli závodnice, tentokrát ale v roli trenérky.
Místo toho šéfujete svému podniku VO2 MAX. Jak vám to jde?
Jsem ráda, že jsme to rozběhli už v roce 2015, že jsme si mohli vyzkoušet, jak některé věci fungují a jak některé ne. Když jsem loni v březnu skončila, snažila jsem se to maximálně rozjet. A výhoda je, že teď můžu hodně pracovat z domu. Když potřebuju jít na důležitější schůzky, manžel si vyšetří den, zůstane s Emičkou doma a já si ty věci oběhám. Emička je pořád priorita.
Takže všechno funguje.
Docela se to rozběhlo. Samozřejmě je toho hodně, kupí se to. A já to před sebou občas valím jak pluhem sníh. Ale funguje to.
Sledujete ještě občas i závody Světového poháru?
Sleduju. Loni jsem to sledovala ještě víc, byla jsem v tom ještě víc ponořená a měla víc času. Teď už ho tolik není, závody jsou o víkendech a já nemám vždycky čas koukat v 10 hodin na televizi. Ale vždycky se podívám aspoň na výsledky.
Čekají vás první Vánoce v roli maminky.
Je to tak. Loni jsem byla nastávající maminka s bříškem, teď už jsem s dítětem. Zdobili jsme stromeček, Emička u toho asistovala, koukala.
Cukroví jste napekla?
Ne ne, nepeču cukroví, máme ho vždycky od babiček. Loni jsme měli i kapra, ale pak jsme zjistili, že to úplně nikomu nejede. (smích) Letos tak budou řízky a bramborový salát. A po Vánocích zase hned vyrazím na Silvestra na hory do Rakouska.
