Ještě máte síly na poslední záchvěv ledové zimy?
Už jsem je zase našla. Po olympiádě si mé tělo myslelo, že je konec sezony. Ale trošičku jsem zregenerovala a zase našla radost z tréninků. Myslela jsem si, že to bude horší.
Také emoce z Koreje vám dodávají sílu? Který okamžik her ve vás zůstal coby nejsilnější?
Prvních pár minut po zisku bronzu. To byl zatím asi nejsilnější emoční zážitek v celém mém životě.
BRONZ. Česká rychlobruslařka Karolína Erbanová vybojovala na olympijské dráze na 500 metrů bronzovou medaili. Zvítězila Japonka Kodairová před domácí I Sang-hwa. (18. února 2018)
Ta spontánní medailová euforie?
Předtím jsem si v hlavě představovala, jaké by to bylo, kdyby se mi povedlo získat medaili. A ono to přesně takové bylo. Najednou se mi zhustily všechny emoce a pocity z celé mé kariéry v jediném momentu, a to tělo jako kdyby bouchlo. Ani jsem potom nemohla mluvit, v tak velkém šoku jsem byla.
Jak jste potom prožívala bouřlivé přivítání v Česku?
To bylo moc fajn – v Praze i ve Vrchlabí. Jen jsem litovala, že jsem byla už strašně unavená. Šlo o takovou tu únavu, kterou žádným kafem nezaženete. Byli jsme na cestě z Koreje do Krkonoš se vším všudy 25 hodin – a já v letadle moc neusnu. Při přivítání doma ve Vrchlabí jsem byla totálně hotová. Ale ti čekající lidé a děti byli úžasní. Je krásné, že mohu někomu zvednout náladu nebo být vzorem dětem.
Myslíte, že vám olympijský bronz může změnit život?
Dodal mi chuť zamířit na ještě vyšší mety v bruslení. Díky němu jsem si ověřila: ta má cesta je správná.
Jinak by se motivace hledala hůř?
Neříkám, že bych se bez medaile vykašlala na bruslení. Ale s ní se už neohlížím za tím, co jsem udělala v minulosti. Dívám se jen dopředu, co dalšího bych chtěla dokázat.
A co byste chtěla?
Nejdřív chci v příští sezoně navázat na úroveň, kterou jsem předvedla v Koreji. Sprint se neuvěřitelně posunul. Mně se povedlo skvělé načasování na olympiádu, ale teď bych tak dobré časy chtěla zajíždět častěji a ne jen jednou za rok.
A navíc k pětistovce přidat i ještě kvalitnější tisícovku?
Tak zní plán. Já se ke kiláku dřív hodně upínala, až v lednu jsem změnila strategii a vrhla před olympiádou všechno na pětistovku. Rozhodně však neřeknu: „Tak a teď budu jezdit už jen pětistovku.“ To by mě ani nebavilo. Chci i na tisícovce dál pracovat. Mám potenciál zlepšovat se dál fyzicky i technicky.
Zvlášť když jste na hrách zjistila, že hvězdné asijské duo Kodairaová – I Sang-hwa není na pětistovce až tak neprůstřelné.
Právě. Z toho mám radost. Stříbro mi uteklo jen o setinu. Ty dvě to viděly a snad se i lekly, že asijská nadvláda nemusí trvat napořád.
V minulosti jste komplikovaně sháněla finance na vaši celoroční přípravu v Nizozemsku, uronila jste proto i mnohé slzy. Pomáhá korejská medaile k většímu zájmu sponzorů?
V to pevně doufám. Nyní po olympijském cyklu začíná období vyjednávání. Vypadá nadějně, že spolupráce s firmami, které mě podpořily, by měla pokračovat. A snad se otevřou dveře i k jiným sponzorům. Protože i když máte spoustu chuti, vždycky všechno skončí na tom, jestli na sport máte prostředky a můžete se jím živit.
Opět se chystáte hledat si sponzory bez pomoci manažerů? Věříte nejvíc sama sobě?
Věřím. S Tomášem Grégrem, mým nevlastním tátou, jsme si to tak nastavili. O mé peníze se staráme sami. Jsem ráda pánem svého osudu.
Ale krade vám to čas.
Ano, jenže zároveň mě to i baví. Je to lepší, než kdybych při bruslení zkoušela dělat nějakou vysokou školu. Na ni nejsem ten pravý typ.
Radši máte školu života?
Tak nějak. Už jsem se za čtyři roky v Holandsku docela dost naučila. Jasně, někdy si samozřejmě říkám: „Ježiš, ještě tohle musím zařídit.“ Někteří lidé tvrdí, že je lepší, když sportovci řeknou: „Tady máš kopačky, jdi kopat a my to ostatní za tebe vyřídíme.“ Jenže já si takhle zároveň rozšiřuju obzory na život poté. Profisport je krásný, ale bude i spousta let po něm.
Karolína ErbanováRychlobruslařská hvězda |
Krasobruslaře Michala Březinu, který se stejně jako vy většinu roku připravuje v cizině, stojí jedna sezona milion korun. Kolik ta vaše?
Mám v Holandsku podobný rozpočet. Samozřejmě záleží, v jakém profitýmu se pohybuji a kolik mě stojí cesty na soustředění a další akce.
Je to tak, že jste si členství v profitýmu AfterPay v podstatě sama financovala?
Co se týče sponzoringu, jsem vlastně vedená tak trochu mimo tento tým. Jsem jeho členkou, mám od nich oblečení. Ale zatímco Nizozemkám z našeho týmu platí AfterPay tréninky v hale a soustředění, já to vše musím uhradit ze svých zdrojů a přispět do týmového rozpočtu na sezonu. Holanďanky, které vezmou do takového profitýmu, mají veškerou přípravu hrazenou a pak už jen řeší, jestli navrch dostanou od týmu i kolo nebo dokonce auto. Ale na druhou stranu, já mám potom oproti nim větší volnost z hlediska reklamy.
Po této sezoně se však tým AfterPay rozpadne. Co dál?
Tady se rozpadnou skoro všechny rychlobruslařské profitýmy. Tak to bylo i po hrách v Soči, tak je to po každém olympijském cyklu. Nejde o nic neočekávaného. Jediné Lotto Jumbo, které má silného sponzora, snad zůstane. Všechny ostatní menší týmy skončí – a začnou zase vznikat nové.
Většina rychlobruslařů tedy bude v Nizozemsku na jaře čekat, jaké nové týmy se urodí?
Víceméně. A ony se určitě urodí. Je to Nizozemsko.
Nemáte obavy, že byste se do žádného nemusela vejít?
Lehkou nervozitu pochopitelně cítím. Mám však výhodu, že tu finančně stojím na vlastních nohách. Kdybych počítala s tím, že mě nějaký zdejší profitým zaměstná, byl by to asi trochu problém, protože tady bude o posty v nových týmech bojovat celé Nizozemsko. Jenže já ty týmy finančně nezatěžuju a navíc jim nějaké peníze přinesu. Tím se uklidňuji, že se někde uchytím. Ráda bych pokračovala s mým koučem Dennisem van der Gunem. Ale ani on netuší, v jakém novém týmu skončí.
Na co se po posledním závodě sezony nejvíc těšíte?
Nemám zatím vůbec žádné plány na dovolenou. Jen se těším, že podřadím. Jedu v životě už strašně dlouho po dálnici na šestku.
Tak podřadíte na čtyřku?
A sjedu z dálnice a budu se kochat přírodou. Prostě na chvíli zpomalím. Potřebuju to.
