Patří mezi ta vzácná stvoření, která neženou hokejistu za penězi a kariérou, která ho neničí rozmařilými nároky. Bez pomoci své ženy Evy by Vladimír Růžička těžko vydržel dvacet let ve vrcholovém hokeji. Ona mu dopřála klid na hokej, postarala se o rodinu a když byl na dně, říkala mu: "Neboj, to přijde!" Paní Eva se o hru nijak zvlášť nezajímá, přesto nějakým zvláštním ženským smyslem vycítila, že Vladimír je výjimečný. "Třeba začátek sezony se mu občas nepovedl. Ale já jsem vždycky věděla, že ty góly zase dá." Její muž nedávno nečekaně ukončil kariéru, ale ona je přesvědčena, že zbytečně. "Měl by hrát. Vyléčí si třísla, skočí na led a bude zase nejlepší!" Někdo si možná řekne, jaký to musí být ráj s bohatým a slavným hokejistou. Ale co věčné stěhování z místa na místo, co ztráta soukromí, co dlouhé dny bez manžela? Jak se s tím vyrovnat? "Stěhovali jsme se sedmkrát. Představte si to, sedmkrát sbalit všechno od špendlíku až po velké skříně, sedmkrát to převézt jinam a sedmkrát to zase rozbalit. Ze začátku jsem byla nezkušená, najala jsem si firmu a oni mi v dětském pokojíku vysypali všechno na jednu hromadu. Teď už v tom mám cvik." Ne vždycky byl Vladimír nahoře, ne vždycky si mohli užívat blahobytu. Třeba první chvíle po odchodu do NHL. Přiletěli do Edmontonu, v náručí sedmiměsíčního syna a sedmiletou dceru. Neuměli anglicky. "Seděli jsme v hotelu na pokoji a já si říkala, tak, jsme na druhém konci světa, neumíme mluvit, co budeme dělat?" Právě v cizině se ještě prohloubí samota, když je hokejista na zápasech, na dlouhých cestách. "Bylo mi smutno, zvlášť když byly děti malé. Vladimír přijel ze zájezdu, měl je na klíně oba a ony se překřikovaly: Můj táta! Ne, můj táta!" Paní Eva ovšem chápe, že všechny starosti jim hokej zase vrátil. "Viděli jsme kus světa a užili jsme si to." Hokejové problémy Vladimír doma moc neřešil. Jen když se prohrávalo, byl naštvaný. S manželkou se opravdu vážně radili jen jednou: nad odchodem do NHL. Jemu se nechtělo, nerad by skončil na farmě. "Rozebírali jsme to dlouho. Já mu říkala, proč to nezkusit? Bylo to v lednu, čtyři měsíce přece vydržíme!" Vladimír je ženě dodnes vděčný, že ho přemluvila. V Americe prožila rodina nejlepší roky života. Paní Růžičková dbala vždycky také na životosprávu svého chotě. Připomíná, že je štěstím, že Vladimír nemá rád alkohol, o to to měla lehčí. "Pro něj je radost vařit. Říká, dej mi cokoli, sním všechno. Za léta už dobře vím, že v den zápasu nemůže dostat vepřo knedlo zelo, to je těžké jídlo, chce to něco lehčího, třeba těstoviny. On má nejradší řízek se salátem a svíčkovou. Když se vrátil z olympiády z Nagana, přichystala jsem mu doma pro jistotu obojí." Růžička neměl doma problémy, které zažívají jiní hokejisté. Žena ho nenutila chodit do společnosti, on ji naopak netrápil žádným flámováním. "My na tohle vůbec nejsme. V NHL se muselo chodit na vánoční party, účastnili se všichni, nesměli jsme vybočovat. To jsme šli s velkým odporem, vážně to nemáme rádi. Jsme oba domácí typy."
10. ledna 2000
