Narodil jsem se pátého prosince v roce 1977, takže jsem ještě bažant, že jo? Hrál jsem hokej, fotbal, basket, zkoušel jsem judo, ale box je ze všeho nejlepší. Jsem vyučený elektrikář, teď jsem zaměstnaný na ministerstvu vnitra jako sportovec-instruktor.
Úspěchy?
Stříbro na olympiádě, to byla bomba. A pak páté místo na mistrovství Evropy 1998. Tehdy jsem ještě dělal vyhazovače na diskotéce, nebyl jsem tak nadupaný jako teď. Jinak bych byl taky minimálně stříbrný.
Přezdívka?
V Sydney mi přišili přezdívku Rudy Mlátička, líbí se mi. Rituál? Když mi trenér před zápasem nasazuje rukavice, musí vždycky začít pravou. Když vytáhne levou, tak se dost zlobím, protože mě to může rozhodit.
Kluby?
Odjakživa boxuju za Mělník, ale zrovna teď hostuju v Opavě. Dřív jsem boxoval taky za Kladno, Liberec, Brno, Ústí, v Bratislavě nebo ve Wroclawi. Příští rok budu v německém Schwetu, dostat se do německé ligy je pro amatérského boxera nejlepší.
Můj vzor?
Roy Jones junior, od začátku jsem dělal všechno podle něj. Byl to frajer, když šel do ringu, tancoval a lidi šíleli. Fakt borec, tvrdý, hrozně výbušný, technický. Ale za jedničku považuju Mika Tysona, to je bombarďák.
Rodina?
Zatím neplánuju. Se snoubenkou Evou už jsme celkem dlouho, bydlíme spolu v Praze, rozumíme si, ale na svatbu je čas, i když ona je ta pravá.
Koníčky?
Miluju auta, ať jsou rychlá jako stíhačky. A nemůžu být bez svých dvou miláčků, pejsků bulteriérů. Zaberou hodně času, ale stojí za to, mají v sobě temperament a vytrvalost. A ty jejich rypáky... Určitě to měli být nejdřív koně, ne psi.
Jaký vlastně jsem?
Jsem tvrdá palice, když není po mém, tak je zle. To přiznávám.
O boxu vážně?
Do boxu jsem se zamiloval, je perfektní. Prožívám hrozné nervy, ale když mi zvednou ruku, je to nádhera. Najednou zapomenu na tu strašnou dřinu, na naběhané kilometry, na mraky potu, zapomínám, že jsem všechno proklínal, nadával trenérovi a pořád mudroval. V ten moment jdou všechny vady stranou.
O boxu nevážně?
Dělám sport v rukavičkách.
Úspěchy?
Stříbro na olympiádě, to byla bomba. A pak páté místo na mistrovství Evropy 1998. Tehdy jsem ještě dělal vyhazovače na diskotéce, nebyl jsem tak nadupaný jako teď. Jinak bych byl taky minimálně stříbrný.
Přezdívka?
V Sydney mi přišili přezdívku Rudy Mlátička, líbí se mi. Rituál? Když mi trenér před zápasem nasazuje rukavice, musí vždycky začít pravou. Když vytáhne levou, tak se dost zlobím, protože mě to může rozhodit.
Kluby?
Odjakživa boxuju za Mělník, ale zrovna teď hostuju v Opavě. Dřív jsem boxoval taky za Kladno, Liberec, Brno, Ústí, v Bratislavě nebo ve Wroclawi. Příští rok budu v německém Schwetu, dostat se do německé ligy je pro amatérského boxera nejlepší.
Můj vzor?
Roy Jones junior, od začátku jsem dělal všechno podle něj. Byl to frajer, když šel do ringu, tancoval a lidi šíleli. Fakt borec, tvrdý, hrozně výbušný, technický. Ale za jedničku považuju Mika Tysona, to je bombarďák.
Rodina?
Zatím neplánuju. Se snoubenkou Evou už jsme celkem dlouho, bydlíme spolu v Praze, rozumíme si, ale na svatbu je čas, i když ona je ta pravá.
Koníčky?
Miluju auta, ať jsou rychlá jako stíhačky. A nemůžu být bez svých dvou miláčků, pejsků bulteriérů. Zaberou hodně času, ale stojí za to, mají v sobě temperament a vytrvalost. A ty jejich rypáky... Určitě to měli být nejdřív koně, ne psi.
Jaký vlastně jsem?
Jsem tvrdá palice, když není po mém, tak je zle. To přiznávám.
O boxu vážně?
Do boxu jsem se zamiloval, je perfektní. Prožívám hrozné nervy, ale když mi zvednou ruku, je to nádhera. Najednou zapomenu na tu strašnou dřinu, na naběhané kilometry, na mraky potu, zapomínám, že jsem všechno proklínal, nadával trenérovi a pořád mudroval. V ten moment jdou všechny vady stranou.
O boxu nevážně?
Dělám sport v rukavičkách.
