Nejdřív byl ve finále šestý, po diskvalifikaci Francouze Bascoua se posunul na páté místo a trenérovi řekl: "Mám radost, že ty máš radost."
Před šampionátem jste o sobě mluvil jako o průměrném překážkáři. Už jste zase nadprůměrný?
Překvapil jsem sám sebe, že jsem to ustál psychicky. Strašně jsem se bál. Věděl jsem, že nemám natrénováno na velké časy. Ale jestli jsem po tom, co jsem trénoval dva měsíce, běžel 13,39, tak doufám, že až natrénuju, bude to ještě lepší.
Navíc jste v tom svém nejrychlejším běhu v Curychu skopl několik překážek.
Jenže já jsem doufal a věřil, že když bude všechno v pořádku, že bych tady mohl atakovat i český rekord. Ale i tak jsem rád, ten nahoře mi poslal konečně vzkaz: Hele, už sis čtyři roky odseděl, teď pojď a užij si štěstí.
Na víc než na páté místo jste ale neměl, ne?
Asi ne. To je vidět podle časů. Kluci byli výborně připravení, jsou rozzávodění, progres byl u nich letos vysoký. Ale já už se těším na halovou Evropu, tam jsem do šesté překážky prostě rychlý.
Mluvíte o hale a evropský šampionát teď bude v Praze.
To je pro mě obrovská motivace, že má smysl to někam někam táhnout.
Zase teď pronesete, že budete prvním bělochem pod 13 sekund?
To nevím, ono je tady těch rychlých bílých s Šubenkovem a spol. moc. Ale proč ne. Může se to stát. Já vím, že hala je pro mě lepší než venek, ale proč by se to nemohlo stát. Ten sen si v hlavě nechám dál a budu si ho žít dál.
V cíli jste se chytal za tříslo. Další bolístka?
To je otázka tří, čtyř dnů. To se vždycky natáhne, ale čtvrtý den už můžu jít do rychlosti. Je vidět, že nejsem vyzávoděný, tělo ještě není připravené na světové výkony. Ale jsem strašně šťastný, že jsem byl ve finále, to je můj splněný sen, comeback snů.
