Oč jiné byly letošní Flandry než váš loňský debut?
Řekl bych, že pro diváky i závodníky byl okruh příjemnější. I když zase bylo tolik pádů, že by se někdo už měl zamyslet, jak tomu předejít.
Dlouho jste s kolegy z týmu Omega Pharma kontrolovali čelo pelotonu. Takový byl plán?
Tím, jak se to tam vzadu mydlilo, tak jet vepředu nám pravděpodobně ubíralo míň energie. Ze začátku jsme měli nechat tahat Nikolase Maese, nakonec tahal asi 180 kilometrů, ale před důležitými kopci jsme se tam vepředu seřadili skoro všichni. Bylo to pro nás jen dobře. S výjimkou Nikolasova pádu hned na začátku závodu už nikdo další z týmu nespadl.
Když jste 30 kilometrů před cílem šlapali ve vedoucí 13členné skupině z Omegy hned čtyři, vypadal pro vás závod víc než nadějně. Potom se vyvíjel jinak, než jste čekali?
To je vždycky loterie. Když nastoupil Greg van Avermaet a za ním náš Stijn Vandenbergh, čekali jsme, že časem do té skupinky doskočíme třeba já nebo Niki Teprstra. Ale nakonec odjeli jen ve dvou a v naší skupině se potom taktizovalo a nejelo. V tu chvíli je ale vážně těžké odhadnout, co udělat. Možná jsme se tam v tu chvíli měli srovnat a jet tempo, abychom na Kwaremont dojeli v té skupině 13 nebo 10 lidí a kontrolovali závod dál. Ale to jsou okamžiky, kdy nevíte. Když jsme vyjeli na Taaienberg, byli jsme za tou dvojicí uprchlíků v sedmi a z toho tři lidé od nás. Jenže pak nás dojely zezadu další skupiny a ten závod začal tak trochu znovu. A bohužel Stijn Vandenbergh, který jel vepředu, nemá žádný spurt, to jsme věděli.
Vy osobně jste ve chvíli, kdy Vandenbergh odjížděl, ještě nevěřil, že to bude jeden z klíčových útoků?
To je právě o tom, že to neodhadnete. Musíte být prostě ve správnou chvíli na správném místě. Někdy platí, že risk je zisk, jindy zariskujete a zaplatíte za to v koncovce.
Co se pak dělo na Kwaremontu?
Zaútočil Cancellara a já se ho nechytl. Pak po Paterbergu poodskočili Niki Terpstra s Kristoffem, za ním nastoupil Tom Boonen, k němu doskočili další tři lidi a já tam vlál na poloviční plyn vzadu v další skupině. Musíte prostě vychytat ten správný moment a skočit do té správné skupiny.
Vašemu týmu v závěru nefungovaly vysílačky. Hodně vám chyběly informace o odstupech na trati?
Posledních 40 kilometrů už vysílačky nešly, nevíme proč. Stalo se. Možná kdyby fungovaly, tak by nás sportovní ředitelé nadirigovali a řekli by: O.K., jste tam ve čtyřech ve skupině 13 lidí, jeďte tempo a pokusíme se Toma dovézt co nejdál. Ty poslední dva kopce by pak byly jiné.
Když to vše shrneme, jak jste s vašimi druhými Flandrami spokojený?
Hmm.... nevím. Při závodě E3 Harlebeke jsem se cítil dobře, vydržel jsem tehdy s Cancellarou na Kwaremontu, ale Flandry jsou 260 kilometrů, samé nástupy, perete se o každou pozici a nikdo vám nic nedá zadarmo. Stojí vás spoustu energie. Udělal jsem za ten rok kus práce, posunul jsem se dopředu a poznal ten závod líp. Ale možná mi chybí, abych si řekl: O.K., kašlu na všechno, jedu naplno a uvidím, kam dojedu. Možná jsem to měl risknout. Jenže když tam jedete na hraně, je těžké z toho odjíždět. Na jednu stranu mohu být spokojený, že jsem docela daleko dojel s nejlepšími, na druhou stranu jsem i trochu zklamaný. Určitě jsem měl na to být tam trochu víc vepředu.
Flandry velmi často vyhrávají třicátníci. Ještě máte čas.
To možná jo, ale ty roky utíkají hrozně rychle. A je škoda každé nevyužité šance.
Další bude už za sedm dní, na Paříž-Roubaix.
To určitě. Ale jak říkám, člověk nesmí nechat utéct žádnou, která přijde. A dneska určitě byla. Jenže bohužel jsem nebyl ve správnou chvíli na správném místě.
Co teď uděláte, aby se vaše nohy před Roubaix co nejrychleji vzpamatovaly?
Naštěstí tu máme vše týmem perfektně zorganizované, i hotel jen 6 kilometrů od cíle, kde jsme měli i společnou večeři s panem Bakalou a kvalitní masáž. Takže věřím, že zregeneruji rychle.
Bárta měl defekt v nejméně vhodnou chvíli
Na cenném 31. místě dojel na Flandrech při své premiéře Jan Bárta, v dresu NetAppu nejlepší ze svého týmu a pátý nejlepší z druhodivizních jezdců. A mohl dopadnout ještě lépe, nebýt smůly v koncovce. “Jan byl v popředí až do předposledního kopce,“ líčil sportovní ředitel Enrico Poitschke. „Naneštěstí, právě tam ho postihl defekt, který jej stál dobrou pozici. Kdyby k němu nedošlo, určitě by dosáhl na ještě lepší umístění. Přesto můžeme být spokojeni s tím, jak jsme tady vystoupili.“ |
