Straka tehdy snil o tom, jak by chtěl vyhrát titul, a Horváth ho hecoval: "Jestli budeš mít titul ty, já ho chci taky." Straka se v neděli dočkal, Horváth ho brzy může napodobit.
Ale zpátky k tomu stáří, pánové...
Horváth: Po ránu je to nejhorší. Kdyby mě někdo natočil, jak se soukám z auta, dostane Oscara. Otevřu dveře, podívám se, jestli mě nikdo nesleduje, a jdu na věc. Jedna noha a lup v kříži. Druhá noha a lup. Zkusím se napřímit a napoprvé nic. Otočím se, opřu o auto a dělám, že na sedadle hledám vypadlou peněženku. Druhý pokus. Třetí pokus. Teprve když nohy začnou trochu fungovat, můžu se odvážit udělat pár kroků.
Straka: Já zase neusnu po zápase, tak si dělám koktejl z prášků. Přijedu domů, dám si pivko, před půlnocí otevřu flašku vína a jedu. Hypnogen, stilnox, lexaurin.
Ukázka je z Horváthovy autobiografie Můj příběh nekončí |
Horváth: Játra v háji.
Straka: Manželka už to zná. Jakmile si na gauči otevřu víno a slupnu hypnogen, do pětadvaceti minut jsem v limbu. Držím skleničku v obou dlaních, a když ji nevypiju, vypadne mi a rozlije se. Gábina mě kolikrát musí tahat z gauče do ložnice. Bez toho se neobejdu, jinak bych do pěti čuměl na televizi. A prášky na bolest? To je naprosto běžná věc.
Horváth: Třeba bez nimesilu nedám ani ránu.
Straka: To je vitacit, piju ho na chuť. Já si nechávám posílat silné prášky z Ameriky.
Horváth: A necítíš po nich nohy.
Straka: Po nich necítíš vůbec nic. Pamatuju časy, kdy ve Státech letěl wioxx. Droga. Museli ho stáhnout, protože měl škodlivé účinky.
Horváth: To jste poznali, až když vám vyrostla třetí ruka, co?
Straka: Přesně. Ty chápeš, o čem mluvím. V našem věku to do sebe musíš ládovat, jinak se rozpadneš. Ale já si z toho udělal rituál. Nejradši mám tu alchymii a mixáž před usnutím. Člověče, já když jedu po zápase domů, tak už v autě přemýšlím, jak to budu míchat. Jak si sednu do tepla, otevřu víno, zobnu lexaurin na uklidnění a pak něco ostřejšího.
KAPITÁNI Martin Straka (vlevo) a Pavel Horváth pózují s trofejí pro mistra hokejové extraligy na fotbalovém stadionu v Plzni.
Horváth: Takže se třikrát týdně sjedeš a pořád jsi nejlepší na place. Ty jsi stejně kanon! Drtíš prášky v hmoždíři a zapíjíš je vínem.
Straka: Copak ty bys mohl hrát bez prášků?
Horváth: Neexistuje. Před zápasem i o půli si dávám nimesil. Ze zvyku i z nutnosti. Už jsem stařešina. Ovšem pamatuju si experty, kteří si už v pětadvaceti dávali tři brufeny denně.
Straka: V NHL do tebe prášky cpou pořád, když nejsi fit. Tam neexistuje, abys vynechal zápas kvůli zvýšené teplotě. Bereš čtyři pět milionů dolarů, tak hraješ! Máš natažený sval? Necháš si ho umrtvit a jdeš na led. Máš horečku? Napálí ti antibiotika a řeknou: "Vypotíš se v zápase. Do týdne se vykurýruješ."
Horváth: Fakt? Já žil v domnění, že se tam neriskuje. Ve fotbale, jakmile máš vážnější problém, radši vynecháš, aby se to nezhoršilo.
Straka: V NHL by se ti smáli. Věř mi, byl jsem tam patnáct let. Dostaneš injekci, necítíš nohy a valíš dál.
