Do cíle se závodník týmu KM Racing při svém šestém dakarském startu dotrmácel na 39. místě. Záměr atakovat své nejlepší umístění z roku 2010, kdy skončil šestadvacátý, mu vůbec nevyšel.
Zeptám se rovnou: pojedete rallye Dakar ještě někdy?
Já myslím, že určitě. Zatím ale nevím na čem a za jakých podmínek. Je ale pravda, že letos jsem si poprvé v životě říkal, že s Dakarem končím. Opravdu jsem tam trpěl.
Čím nejvíc?
Ani ne tak po fyzické stránce, ale zlobila mě psychika. Měl jsem příliš starostí dát dohromady rozpočet, s tím souvisely i problémy s motorkou.
Když to s sebou táhnete na Dakar, tak vás to rozseká. Poprvé v kariéře mě závodění nebavilo a podle toho vypadaly ze začátku moje výsledky. Propadal jsem se dozadu a přišly na mě deprese.
Jel jste na Dakar atakovat své nejlepší umístění. Co vás od něj dělilo?
Je potřeba si říct, že Dakar je mistrovství světa a ne okresní přebor v Kokoříně. Kvalita jezdců odpovídá světové úrovni. Prvních třicet, kteří mají žlutá čísla, jsou top závodníci z celé zeměkoule. I tak se dá s nimi bojovat, ale člověk musí být nejen fyzicky, ale i psychicky připraven. A to se mi letos nepovedlo.
Proč?
Obstojně jsem trénoval a fyzicky jsem na tom byl velmi dobře. Díky tomu jsem neudělal nějaký obrovský propadák. Ale každý den se mi stávalo, že jsem odmítl závodit. Řekl jsem si: kašlu na to. Ubral jsem plyn a jel amatérský volnoběh.
Tomu nerozumím.
Nikdy jsem to s přípravou na Dakar neměl jednoduché, ale letos jsme to ždímali až tak za hranu, že týden po veškerých uzávěrkách jsem ještě nevěděl, jestli to vůbec dáme finančně dohromady. Když jsou potíže s penězi, nemůžou se nakupovat díly, pneumatiky a podobně. Když nemáte třeba na benzin, hrozně vás to tíží. To byla asi ta poslední kapka, která mě nalomila. Myslel jsem, že tyhle problémy v sobě dokážu zabít, ale nešlo to.
A přenesl jste si to do závodu.
Přesně tak. Když pak sedíte na motorce, jediná bezvýznamná technická či jezdecká chyba vás dokáže tak odradit, že si pak říkáte, co tu vůbec děláte. Přitom když to ze mě kolegové v bivaku dostali, výsledky byly dobré. Jednou jsem zajel dokonce čtrnácté místo. To ale bylo poprvé a naposled, kdy jsem na letošním Dakaru závodil. Když to bylo v hlavě dobré, zase selhala motorka. A tak dokola. Navíc jsme zjistili, že benzin, který od pořadatelů dostáváme, není kvalitní.
Jak to?
Strašně rychle se zahřál a začal pěnit. Na sudu bylo napsáno, že má 97 oktanů, ale když je ten sud tři měsíce na sluníčku, kde praží 70 stupňů, musel mít mnohem míň. Předposlední etapu dostali pořadatelé nové zásoby, a když jsem odstartoval, měl jsem pocit, že nejedu na čtyřistapadesátce, ale na sedmistovce.
Tak ohromný rozdíl to byl.
Taky jste na trati zachraňoval těžce zraněného jezdce, což ve vašem případě nebylo poprvé. Jak ta situace vypadala?
Bylo to na začátku Dakaru. Italský závodník od úvodu etapy letěl jak blázen a to je chyba, protože jezdec si potřebuje na terén zvyknout. Byl strašně rozbitý, měl díru v hlavě a další věci. Opravdu ošklivý pohled. Zavolali jsme mu vrtulník. To mě samozřejmě taky přibrzdilo. Strávil jsem tam asi dvacet minut, ale to je ve startovním poli strašný výkonnostní rozdíl směrem dozadu. Manko pak stahujete tři dny. To mi taky moc nepřidalo.
Bylo letos na Dakaru něco jinak než v minulých letech?
Ano, je to něco úplně nového. Etapy se zkrátily, do třech minut bylo narvaných devadesát jezdců, to je neskutečná záležitost. Byl to strašný motokros od začátku do konce. I pořadatelsky se Dakar změnil. Organizátoři přestali mluvit francouzsky a anglicky a začali mluvit španělsky. I komisaři byli místní. Jednu chvíli jsem to nazval mistrovstvím Jižní Ameriky. Místní kluci o navigaci na Dakaru nevědí vůbec nic, ale ve svém známém terénu dokáží zajet takové časy, že se zapotil i vítěz Despres. Podle mě to není správná cesta, etapy by se zase měly prodloužit.
Říkal jste, že se na Dakar chcete vrátit, i když vás přepadaly černé myšlenky. Mluvil jste o budoucnosti se svým týmem?
Chtějí, abych se vrátil do kamionu, ve kterém jsem jel v minulém roce, protože navigaci nikdo neumí tak jako my motorkáři. Ale já osobně bych se chtěl ještě vrátit na motorku. Můj strop je za optimálních podmínek někde kolem pětadvacátého místa. Chtěl bych závodit ještě tak tři roky a postupně přivést někoho, koho bych mohl zaučit. Nebo bych nějakému rychlému závodníkovi dělal takzvaně nosiče vody. Uvidíme.
Jak se po dakarském martyriu dáváte dohromady. Pojedete třeba někam do tepla?
To určitě ne, protože sociální případ David Pabiška musí někam do práce. Taky bych rád pomohl s propagací našeho sportu, protože v ní vidím velký problém.
