Je mistryní světa, Evropy a několikanásobnou mistryní republiky v běhu na 800 metrů. Členka oddílu USK Praha kromě stadionů v metropoli naběhávala tréninkové kilometry i na trati v Čáslavi, kde spolu právě sedíme a kam přišla podpořit projekt svého kamaráda Roberta Změlíka – Odznak všestrannosti olympijských vítězů.
„Mám to tady ráda, je to můj rodný kraj,“ říká usměvavá atletka. Ve městě žije a na místním gymnáziu učí tělocvik.
Vědí vaši studenti, kdo jste?
Já myslím, že vědí. Když jsem nastoupila, určitě to věděli. Já jim to ale neříkám.
A zkoušejí s vámi závodit?
Nezkoušejí, vědí, že v běhu by to asi nedopadlo. Máme ve škole i atletky, které bych v rychlosti už neporazila, ale ve vytrvalosti bych jim stačila. Já už se ale ani nepokouším, ještě bych si přivodila zranění. Děti zkoušejí něco jiného. Často nastává situace, kdy od nich něco chci a ony hned přijdou s otázkou: „A ukážete nám to?“ Já to všechno ještě udělám a polovina z nich ne. Takže už to zkoušejí míň. Teď už tak často neukazuju. A taky mi pak stoupne sebevědomí, když to vidím.
Štvou vás někdy?
Taky. Hlavně když mají náladu, že je nic nebaví. Přijdete s nabídkou jiné hodiny a oni jsou mrtví. Nevidíte soutěživost, motivaci, elán, to mě někdy štve. V tomhle jsou lepší kluci. Ti si jdou i rádi zaběhat.
Chodí běhat s vámi?
Někdy. Já běhám ráda a oni běží se mnou. Radím jim a pomáhám.
Některé děti se tělocviku i vyhýbají...
To je pravda. Je hodně obézních dětí a jsou v tom podporovány rodiči. Nosí omluvenky, kupují si energetické nápoje, sušenky. Je to generace dětí, které nic moc nebaví. To ani nemusí být běh, mnohdy nefungují ani hry. Jim stačí počítač a Facebook. Napravit to může jen rodina. Ta jim má ukázat i jiné možnosti.
Druhý extrém jsou ambiciózní rodiče...
To jsou asi rodiče, kteří si nesplnili své sny a teď to chtějí od dětí. Toho se chci vyvarovat. Musí se to dělat s rozumem. Mě naši podporovali, ale s mírou. Nehnali mě na trénink.
Může ale někdo uspět, když nesportuje odmalička?
To záleží na druhu sportu. Třeba v hokeji musí začít kluci bruslit ve třech letech. Znám to od syna. Když začnou až v osmi, nemají šanci. To neplatí třeba v atletice. Já začala až ve dvanácti.
Máte desetiletého syna. Bude z něj taky atlet?
To bych byla radši než třeba hokejista. I vzhledem k jeho konstituci…
Co mu jde nejlíp?
Běh, asi to podědil. Není rychlý, je to spíš vytrvalec.
V čem se liší přístup dnešních atletů od toho vašeho?
My jsme neměli nic moc. Představa oblečení Adidas neexistovala. Když jsem si koupila po revoluci v Německu svoje první adidasky, lehla jsem si do postele a dlouho si je ze všech stran prohlížela. Říkala jsem si: „To není možný, já mám adidasky...“ Běhala jsem v nich do úplného roztrhání. Nebo moje první tretry Adidas, s těmi jsem spala.
Profesionálně neběháte už osm let. Jak se žije bez vrcholového sportu?
Musela jsem si zvykat. Život je úplně jiný. Ale mám čas na sebe, na syna. Vrcholový sport zabere čas. Na život „potom“ jsem se těšila a dva roky skoro neběhala. Jenže po čase jsem zjistila, že mi to hrozně chybí. Bolela mě záda, cítila jsem se celkově úplně strašně, tak jsem zase začala. Velký impulz přišel loni. Přihlásila jsem se na maraton a dala ho za 3:29. Navíc vedu skupinku atletů. To mě donutilo. A od té doby je mi dobře a nic mě nebolí.
Rituály nezůstaly?
Zůstaly, je to hlavně preciznost a chuť dělat všechno naplno.
Pro sportovce je těžké přestat se vším ze dne na den. Co u vás?
Vlivem zranění to bylo pozvolné. Nemohla jsem tolik trénovat ani závodit a bylo mi jasné, že ta chvíle přichází. Nejdřív jsem váhala s návratem už po porodu. Ale vrátila jsem se a nebylo to špatné. Byla jsem schopná běhat okolo dvou minut, ale pak už jsem cítila, že když bude trénink těžší, moje tělo to nevydrží. Zvládla jsem ale ještě druhé místo na čtyřstovce na mistrovství republiky.
Co změnil ve vaší hlavě porod?
Toho bylo opravdu hodně. Hlavně jsem v hlavě pořád měla syna. I když jsem byla na tréninku. Byly tam i výčitky, že ho nechávám někomu na hlídání. Nedokázala jsem ho jako jiné matky sportovkyně vytěsnit. Pak jsem taky pořád lítala domů kojit.
Ludmila FormanováProfil Členka USK Praha, bývalá atletka a reprezentantka v běhu na 800 m, svěřenkyně světové rekordmanky Jarmily Kratochvílové. Vystudovala Fakultu tělesné výchovy a sportu UK. Žije v Čáslavi, kde učí na gymnáziu tělocvik, má 10letého syna Petra. Je juniorskou mistryní Evropy (1993), pětinásobnou mistryní republiky, halovou mistryní Evropy (1998) i světa (1999) a světovou šampionkou ze Sevilly (1999), kde ve strhujícím finiši porazila svoji tehdejší největší konkurentku Marii Mutolaovou. Tam si ustavila osobní rekord na 800 m – 1:56,56. |
Vy jste naplno trénovala a přitom bezproblémově kojila?
Ano. Dokonce ke mně přijeli z laktační ligy, protože se mělo obecně za to, že při kojení se nemá sportovat. Já jsem ale rok kojila a normálně závodila. Takže já doporučuju při kojení sportovat.
Vaši kariéru provázela zranění. Jak k nim docházelo?
Ty tréninky byly hodně těžké a moc se nemyslelo na regeneraci. My měli v oddíle třeba jen jednu vířivku. Neměli jsme možnosti jako ve velkých klubech. A pak taky dispozice, někdo je odolnější, jiný méně. Dnes na to myslíme mnohem víc.
Nenapadlo vás odejít jinam? Do klubu se zázemím?
Ne. Já jsem na Čáslav hodně vázaná. Když jsem studovala v Praze a musela tam trénovat, byla jsem nešťastná. Já se tady narodila, jsem tu zvyklá. Tady jsem poprvé přišla na stadion. Bylo mi dvanáct a přivedla mě sem babiččina kamarádka Boženka.
Kdo to je?
Paní, která tady dřív závodila ještě ve skupině s Jarmilou Kratochvílovou. Prodávala ve Žlebech v obchodě a babička jí o mně vyprávěla. Tak jsem za ní přišla a jely jsme spolu autobusem do Čáslavi. Na nohách jsem měla tenkrát ještě cvičky spartakiádky.
Tam jste poprvé viděla Jarmilu Kratochvílovou?
Ano, to bylo v roce 1986. Tehdy ještě aktivně trénovala. Znali jsme ji z televize a já ji najednou viděla naživo, to byl zážitek. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Jarmila pak říkala, že si mě z té doby matně pamatuje.
Pak si vás vybrala?
To bylo vzájemné. Ona tady založila tréninkovou skupinu a v ní jsem s ostatními dětmi byla i já.
Byla to tvrdá trenérka?
Byla tvrdá a přísná, ale nekřičela. Co naplánovala, to se odběhalo, někdy i něco navíc. Trauma jsme z ní ale opravdu neměli.
Na vrcholu kariéry jste studovala fakultu tělesné výchovy a sportu. Jak jste to zvládala?
Když si na to dneska vzpomenu, nechápu, jak jsem to mohla absolvovat. Učila jsem se večer, ráno mi to nešlo. Dopoledne jsem šla na trénink, odpoledne na trénink a pak se učila do školy.
Co vaši spolužáci? Jak vás přijímali?
Já jsem tam nebyla sama, byl tam třeba ještě kanoista Martin Doktor. Ale brali mě dobře.
Vyhrála jste kromě olympiády všechno. Které vítězství jste nejméně čekala?
To bylo v tom roce 1999 na mistrovství světa v Japonsku. Tam byla Mutolaová, v té době v top formě. Říkaly jsme si, že první bude Mutolaová a ten zbytek se porve o druhé a třetí místo. Ale takhle se moc nastupovat nedá, chtěly jsme medaili, jenže v podvědomí jsme měly, že ona je lepší.
A po startovním výstřelu se ten pocit změnil?
Já jsem běžela pořád za ní a už v průběhu jsem zjišťovala, že mi neutíká. Pořád jsem se jí držela. Pak už to byl jen kousek do cíle, proto jsem zkusila udělat několik rychlejších kroků a najednou jsem ji porazila. To bylo opravdu velké překvapení.
Co vám potom řekla?
My jsme spolu pak nemluvily, ona byla dost v šoku, protože do té doby byla suverénní. A najednou ji porazila nějaká holka z Česka.
Tady mě napadá otázka dopingu. Je to problém dnešního sportu?
Je, ale taky si myslím, že je dnes čím dál těžší dopovat. Jednotlivci se najdou, třeba ve vzpírání, ale spíš je to na ústupu.
Měla jste někdy na někoho podezření?
Samozřejmě. Setkávala jsem se s atletkami, které běhaly průměrně a najednou šla jejich výkonnost prudce nahoru. To bylo podezřelé. Týkalo se to hodně Rusek, které celou sezonu nikde nezávodily a najednou vyhrály. Ale třeba svojí největší soupeřce Marii Mutolaové jsem věřila.
Když dnes bilancujete, řekla jste si někdy, že jste sportu obětovala moc?
To ne, jinak se vrcholový sport dělat nedá než tomu dát všechno.
