Knihu v úterý večer pokřtily dvě ženy. Lékařka Zuzana Švadlenková, která jej v roce 2010 přesvědčila, aby se svým zdravotním problémem zašel na odborné vyšetření, a také manželka, biatlonistka Gabriela Koukalová.
„Můj příběh donutil některé lidi, aby se zamysleli nad svým zdravím a přístupem k životu. Toho si cením,“ vyzdvihl Koukal, jenž upřímně popisuje i svůj boj s rakovinou varlat.
O myšlenkách, které jej při psaní knihy napadaly, potom vyprávěl v rozhovoru pro iDNES.cz.
Jaké je to v 31 letech bilancovat do knihy svůj dosavadní život?
Zajímavé. Zjistil jsem, že každý, kdo si chce trochu vyčistit svůj život, by si měl takovou svoji malou knížku napsat. Nemusí ji vydávat. Ale už jen když to vše napíšete na papír, změníte tím vnímání sebe sama, lidí okolo vás - i vlastní názory na to, jak žijeme a co jsme už prožili. Mě osobně hrozně překvapilo, jak je psaní knihy očistné. Jednak je očistcem ji dát dohromady, protože se za skrývá tím spousta práce, ale zároveň je to i hrozně očistné. Musíte si na ni udělat spoustu času, což je první zajímavý moment. Zjistíte, že ten čas máte, když si ho chcete udělat. A pak začnete sepisovat i věci, na které nejste úplně pyšní, a začnete o nich po pár letech znovu přemýšlet. Najednou se už i na ně díváte jinak.
Na co jste přišel?
Na to, jak mohu pomáhat lidem, když vyprávím vlastní příběh. Když mi potom napíšou, že jsem jim zachránil život, protože na základě mého příběhu se nechali vyšetřit, je to strašně silný moment. Také jsem víc začal vnímat rodinu i kamarády. Ale zároveň jsem si při psaní knihy uvědomil také to, že mi poslední dobou začal sport připadat až hrozně mělký. Možná i proto, že jsem věděl, že budu končit. Začal jsem přemýšlet, jestli to všechno za to stálo, nebo ne.
A stálo to za to?
No to je otázka. Dnes říkám, že jo, protože nebýt toho všeho, teď tu nesedím a nemám to, co mám. Ano, i to zlé za to stálo. Ale v momentu, kdy člověk to zlé prožívá, si tím tak jistý není.
Věříte v osud?
Myslím, že si ho píšeme všichni sami. Že tu něco jako osud je nastavené, ale každý si k tomu dojde jinak. Někdo mu jde víc naproti a někdo ne. Věřím každopádně v jakousi karmu. Že se nám všechno vrátí, to dobré i to zlé.
Vyskytla se při psaní knihy chvíle, kdy jste si nařídil: Ne, tohle si musím nechat jen pro sebe?
Ani ne. Já se dost odkopal už tehdy, když jsem vyprávěl o své nemoci. V knize zaznělo skoro všechno. Jsou tam momenty, na které nejsem pyšný, nějaké rozchody s holkama, i když v těch se zbytečně nepatláme. Kdybych to napsal v surové formě a úplně do poslední věty, bude to ještě ostřejší, než to je. Ale to by bylo zbytečné ubližování lidem. Ne, nejsem v té knížce zrovna idealizovaný. Vůbec nejsem. Jsem tam takový, jaký jsem.
Řekl jste si občas při svém vzpomínání: Tohle bych udělal úplně jinak, kdybych se mohl vrátit v čase?
Je to všechno zahrané, už není cesta zpátky, spíš se s tím musím nějak porvat teď. Ale třeba ve sportu cítím, že bych některé věci jinak dělal, například bych věnoval větší pozornost dýchání. To mě naučila Gábina. Já se vždycky věnoval všemu možnému, ale dýchání vůbec. A teď zjišťuji, jaký obrovský potenciál v něm je. Ale už je pozdě vyzkoušet si to. Podobné je to i v soukromém životě. Nejdůležitější je vždy dělat věci tak, aby člověk v tu konkrétní chvíli neměl výčitky, že je mohl udělat líp. Pokud později zjistíte, že to nebyla ta správná volba, to už je věc jiná.
Dal jste knihu dopředu přečíst i manželce?
Ne celou. Jsou tam pasáže, které jsou o Gábině i o mých vztazích se světem biatlonu, jak já se do té jejich party dostal. Byly tam ze začátku i ostřejší výměny názorů. Tyhle části jsem jí dával přečíst a konzultoval je s ní. Tam stačí jen jedna blbá formulace a může z toho být velký průšvih. Takže je to tam popsané, jak to vše bylo, ale zároveň to není zbytečně provokativní.
I ji jste překvapil něčím, co jste o sobě na stránkách prozradil?
Myslím, že jsou tam věci, které jsem jí nikdy o mém vztahu k ní neřekl. Já se Gábině rád vyznávám, ale něco jiného je, když ty pocity říkáte u vína, než když je potom sepíšete. Ale nemyslím si, že by v knize objevila něco, co o mě nevěděla.
Kdybyste po dalších 31 letech psal druhou knihu o životě, o čem by měla být?
Doufám, že už nikdy nebudu psát žádnou o tak zásadním zdravotním problému, jaký jsem si prožil. Kdybych ještě někdy nějakou psal, tak bych chtěl, aby lidi motivovala k tomu, aby víc pomáhali jiným, pokud mají možnost. Mám pocit, že moc nepomáhají. Ale třeba bude všechno jinak a budu chtít psát knihu o rodině a o tom, jak vychovávat mladé sportovce a mladé hudebníky.
Třeba: Já, trenér?
Já, trenér... třeba ne. Teď tu trenéřinu úplně nevidím. Ačkoliv i v tomhle směru jsou obrovské možnosti nastínit, jaké to je, když je rodič také trenérem, nebo když je bývalý sportovec trenérem. Ale já bych už raději žil trochu nudnější život - a bez knížek. Já, rodič.
