Jak vám znělo, když hlasatel v heerenveenské hale při vyhlášení oznámil: Karolina Erbanová, mistryně Evropy ve sprinterském čtyřboji?
Já vlastně vůbec nevím. Já jsem furt taková... Já nevím... Zní to úžasně. Jsem teď v takovém snu.
Vyplašená?
Jo. Já si ani neuvědomila, že mi budou hrát hymnu. Najednou se divím, proč si všichni na tribunách stoupají, co to dělají. A pak jsem na začátku zapomněla slova. Ale bylo něco úžasného takhle vidět vlajku a slyšet hymnu. Ohromně jsem si ji užila. Slýchala jsem ji, když tam nahoře stála Martina (Sáblíková), ale teď jsem tam byla já. Úžasný zážitek.
Kdysi i vám hymnu hráli, to když jste vítězila na juniorském mistrovství světa. Jenže to bylo o hodně jiné, že?
To tedy. Hráli mi ji v Seinäjoki, bylo tam tehdy asi minus patnáct a otevřený stadion, byla jsem celá navlečená a na vlajku jsem skoro ani neviděla. V dnešní atmosféře v Heerenveenu, před všemi těmi fantastickými fanoušky, jde o něco úplně jiného, jedinečný zážitek.
Věřila jste po prvním dnu, že můžete celý čtyřboj vyhrát?
Je to sprint a stát se může všechno. Ale první den mi vyšel úžasně. Věděla jsem, že zopakovat ho bude hrozně těžké, ale že když se k němu co nejvíc přiblížím, mohlo by to vyjít.
Pak jste projela cílem nedělní tisícovky a hned jste věděla: Jsem zlatá?
Chvilku jsem očima pátrala, kde svítí na tabuli celkové pořadí. Pak jsem u mého jména uviděla jedničku a byla jsem moc šťastná, protože Jorien (Ter Morsová) zajela předtím vážně dobrý čas, o hodně lepší než já v sobotu na tisícovce. Tak jsem si před tou tisícovkou říkala: Musím do toho šlápnout, ty body potřebuji nahnat. Poslední kolo mě po třech předchozích startech pořádně bolelo. Ale jsem ráda, že jsem to celé ustála psychicky. Byla to pro mě úplně nová situace.
Cloumala s vámi v noci na neděli nervozita?
V noci ne, protože jsem si do hlavy nepouštěla žádná čísla. Velmi dobře jsem si uvědomovala: ve sprintu se situace může rychle změnit. Ale když jsem zůstala v čele čtyřboje i po nedělní pětistovce, tak jsem už nervózní byla. Šla jsem na led a říkala si: Nedělej nic extra, je to normální závod - a za pár minut už budeš vědět, jak dopadne. Také jsem si dodávala odvahu, že na to mám. Připomínala jsem si: Tři závody jsi tu už zajela, tak ještě dvě kola, to nic není.
Vaše matematika na šampionátu nakonec zněla: čtyřikrát dvě rovná se jedna. Čtyři druhá místa v jednotlivých závodech vás vynesla k celkovému vítězství.
Já matematiku neměla nikdy ráda, takže s touhle rovnicí jsem maximálně spokojená.
Kam si medaili vystavíte?
Mám všechny předchozí v Česku. Dám ji k těm juniorským a ke dvěma dvěma bronzovým z mistrovství světa.
Je pro vás i určitým zadostiučiněním po posledních letech, kdy vaše kariéra až příliš často kmitala nahoru dolů?
To ano. První rok po příchodu do Nizozemska jsem udělala dvě bronzové medaile, zato minulý rok jsem se trápila s materiálem a nesedělo mi ani bruslení. Na podzim jsem pak udělala krok zpět, nejela jsem kvůli zdravotním potížím ani na první dva Světové poháry, dala jsem se raději nejdřív dohromady. A teď jsem moc ráda.
Jde tedy také o titul, který vás nakopne k dalším úspěchům?
Být mistryní Evropy je krásné. A ta má budoucnost... To se uvidí. Teď se musím nejdřív trochu oklepat tady z toho všeho.
Už myslíte také na olympijské hry v Koreji?
Poslední dva roky před olympiádou, to jsou už vždycky takové malé krůčky a malé testy směrem k olympiádě. Všichni sportovci ji už v hlavě mají. Snažíte se šplhat nahoru, sbírat zkušenosti. Mě těší, že v téhle sezoně nahoru šplhám. Šampionáty mi většinou v minulosti vycházely na dobu, kdy se cítím v sezoně nejlíp. Ale nechci rozhodně nic uspěchat.
Letos přijedete na sprinterské mistrovství světa coby nejlepší Evropanka. Jaké ambice máte tam?
Svět je trochu jiný, přibudou silné Američanky a Asiatky. Ale právě teď se cítím hodně dobře. Chce to jen trochu si odpočinout.
