Krásný hotel a k tomu místo, které platí za kolébku lyžování. Jak na vás působí, Lucko?
Určitě je to z letoška nejhezčí místo na ubytování. Ty prostory v hotelu nás vybízejí, abychom tu žili a chodili jinak, než že tu budeme pobíhat jen v teplácích. Také to stolování tu má svoji úroveň. Navíc jsme tady na hotelu skoro všechny týmy pohromadě, což jinde není. Potkáváme se s cizinci, pokukujeme po sobě, je pořád co dělat. To vše mi dodává energii. A hlavně jsme opravdu v kolébce lyžování. Kdo nebyl na Holmenkollenu, nemůže být správný lyžař, říká se. Z hotelu to máme i blízko na stadion, je to všechno fajn.
Ale takřka všichni už toho mají na konci sezony plné zuby. Vy snad ne?Já ne. Já bych ani nekončila, protože v posledních třech nedělích se mi konečně začíná jezdit trochu dobře, konečně se začínám i trochu trefovat. Takže mě vlastně dost mrzí, že ten konec zimy je už před námi.
S takovým názorem jste docela unikátem.
No, já jsem nějaká divná. (směje se) Mně to vůbec nešlo koncem prosince a nebavilo mě to potom v lednu. Tehdy jsem chtěla, aby sezona už skončila a abych do té další vstoupila nějak jinak. A až teď ke konci - bohužel - se zdá, že to začíná být lepší.
Vaše tělo je na tom tedy fyzicky stále dobře?
Právě. Holky kolem mě tu končí tréninky dřív, ale já bych si klidně ještě objela celý ten šestnáctikilometrový okruh na Holmenkollenu, já bych tu jezdila snad až do večera. Mě to teď začíná zase hrozně bavit, síly mám.
I v tom bořícím se sněhu?
No tak neříkám, že těch sil mám vyloženě na rozdávání, ale ani si nestěžuju. Prostě se s tím snažím nějak vyrovnat a říkám si: Je to pořád zima, není podstatné, jestli jde o začátek nebo konec.
Co na takovou vaši „aktivitu“ říkají ostatní reprezentantky?
Občas to vtipně okomentují. Třeba i včera, když jsme šly z tréninku na hotel pěšky. A já šla tak rychle, že jsem jim i při té chůzi utekla a musela na ně počkat.
Jde především o záležitost hlavy, že jste nyní v pohodě?
No je to zvláštní. Nevím, k čemu to mám přirovnávat, že jsem chytla takovou druhou šťavu. Určitě je to hodně o hlavě, že mám mnohem lepší pocit z lyžování i střelby. Navíc na Oslo mám hezké vzpomínání z loňského mistrovství světa, takže jsem tu hodně nabitá energií. Rozhodně si teď nestěžuji.
Napomohla k té lepší náladě i skutečnost, že jste se v Kontiolahti vrátila na bodované příčky?
Tak on to zas nebyl žádný převratný výsledek. V celé sezoně sice patřil k lepším, ale nemůžu tady křičet Heuréka, že jsem dosáhla šesti bodů. Není to nic, za co by mě měli plácat po zádech. Každopádně je však trochu zadostiučiněním, že jsem nějaké body vyjela a chyb na střelnici bylo míň, hlavně ty dvě ležky ve stíhačce byly hodně povedené. Určitě šlo o hnací motor směrem k tomuhle víkendu.
Jste už opět dlouho na cestách. I na návrat domů se určitě těšíte, ne?
Jo, dlouho to je, už tři neděle to budou. Těším se, až budu doma a konečně vybalím celou tu tašku... no, na to se úplně netěším, ale prostě ze mě všechno spadne. Jenže současně bude přede mnou velký kus práce ve škole. Teď už se tady poslední týden taky učím, protože hned v úterý jdu na zkoušku. Cítím, že mě to učení začíná dost bolet. Zjišťuju, že ta fyzická bolest na lyžích není až taková jako narvat si něco do hlavy. To je takový boj mě samotné se sebou. Zatím kvůli škole ani neplánuju žádnou dovolenou.
V jakém jste ročníku?
Ve čtvrtém na Technické univerzitě v Liberci, ekonomická fakulta, obor mezinárodní obchod. Měla bych teď dělat bakalářské zkoušky. Ještě nemám napsanou ani bakalářskou práci. No, bude to náročné jaro.
Co si z té letošní sezony vezmete do té další? Co byste chtěla udělat příště jinak?
Z téhle sezony by možná bylo nejlepší nevzít si s sebou nic. Nějaké jasné plány na to, co budu dělat v létě, ještě nemám, ani jsme se o tom ještě s trenéry nebavili. To je v jejich rukou. Rozhodně bych si ale chtěla vzpomenout na předchozí sezonu. Teď mám za sebou první dvě sezony ve svěťáku a obě byly úplně odlišné, jako den a noc. Loni mi to šlo a letos to absolutně nešlo. Jestli má jít o sinusoidu, tak by to za rok mohlo být zase dobré. Ale zatím nevím, co bych si z téhle sezony měla vzít. Že se mám trefit?
Nelze se nezeptat na štafety. Také ty poslední dvě byly ve vašem podání s trestným kolem, ale na druhou stranu docela rychlé. To je určitý posun.
Ano, trochu jsem ho cítila. Samozřejmě, že když se na to průměrný český gaučový divák podívá, vidí tam u Charvátové trestné kolo a má tendenci napsat mi k tomu něco velmi, ale opravdu velmi nepěkného. Takové vzkazy od lidí mě taky dostávaly dolů. Ale musím říci, že jsem se na střelnici trochu zklidnila a při dobíjení vestoje jsem byla schopná aspoň něco dobít. Když už jsem ty rány předtím nechala vedle, dokázala jsem se nadechnout, zkoncentrovat a párkrát se při dobíjení trefit. I když to trestné kolo tam nakonec taky bylo.
NA TŘETÍ PŘÍČCE. Štafeta v Koreji - zleva Eva Puskarčíková, Jessica Jislová, Lucie Charvátová a Gabriela Koukalová.
V Koreji jste i s ním stály na stupních vítězů. Budete si tedy teď ve štafetách věřit víc?
Určitě jsem při nich chytla o něco větší jistotu, když jsem ty ztráty nevozila tak velké. Nakonec v detailních výsledcích jsem ani nebyla tou nejhorší z týmu, i když třeba jen těsně. Takže teď už ta štafeta aspoň byla o čtyřech lidech a ne že v ní jedna předvedla vyložený propadák a ty tři zbylé to musely dojíždět. Teď už jsme se aspoň na výsledku podělily všechny čtyři.
