Osm hokejistů neuspělo. Před pátou sérií semifinálového zápasu ligy byl na sparťanské střídačce připraven útočník Richard Žemlička. Ještě před ním zkoušel štěstí jeho soupeř, litvínovský Petr Rosol. Žemlička si vroucně přál, aby protivník selhal. "Měl jsem strach," připustil. "Kdyby dal gól, musel bych taky. Nevím, jak bych to zvládnul." Mluvil tak po zápase v rozjásané šatně vítězů. "Vždyť jsi mladý kluk, ty bys to zvládnul i tak," zahlaholil k Žemličkovi brankář Petr Bříza. Oběma je pětatřicet, jsou v týmu nejstarší. Dopadlo to, přesně jak Žemlička chtěl. Rosol neuspěl. Předvedl sice krásnou kličku do bekhendu, Bříza ležel na zemi a už nemohl zasáhnout. Zbývalo však zvednout puk přes brankářovy chrániče. Rosol dloubnul do puku a ten letěl přes horní tyč. Žemlička mohl rozhodnout o postupu svého týmu do finále. A taky to udělal. Celý stadion zoufale pískal. Sparťanský střelec se rozjel, v rukou hokejku s čerstvou páskou na čepeli. Plán mu nevyšel, kotouč se mu trochu svezl po holi. Možná proto dal gól. "Bylo to se štěstím," řekl Žemlička. "Chtěl jsem vystřelit pod vyrážečku a ono to šlo pod chrániče." Stadion byl zticha. Jen asi stovka fanoušků z Prahy a ostatní sparťané, kteří se vyvalili ze střídačky, dělali hluk. Žemlička jim jel vstříc s rozpřaženýma rukama. Je to přesně deset let, co hrál naposledy ve finále. V konci týdne si znovu prožije boj o titul.
3. dubna 2000
