Zatím ale čekají marně, protože ministr zdravotnictví Jan Blatný si trvá na svém: „Když jsou v uzavřeném prostoru fyzicky aktivní lidé, tvorba aerosolu je nepochybná.“
Tečka. Jestli se vám to nelíbí, tak máte sportovat venku nebo si počkat na 12. prosince, protože po možném konci nouzového stavu se nám prý v tělocvičnách bude dýchat líp. Jinak se klidně v poplivané roušce uduste.
Ministr Blatný hájí povinné roušky ve fitness a při sportování uvnitř |
Na čelo si ťuká trenér hokejové reprezentace Filip Pešán. „To si budeme vestoje nahrávat, abychom se vůbec nezadýchali, nebo jak?“
A varuje, že kvůli zhoršenému výhledu může u dětí docházet k mnohem častějším srážkám, což je podle něj větší riziko než nákaza koronavirem.
Na čelo si ťuká každý mládežnický trenér, ťuká si na něj kdokoliv, kdo viděl záběry profesionálních soutěží, při kterých se sportovci snažili mít roušku. A ťukali by si na čelo nejspíš i lidé z vlády, kdyby se s rouškou na chvíli proběhli po Strakově akademii.
Přitom stát poslední týdny často vyzývá své občany k zodpovědnosti, k používání selského rozumu, protože žádné příkazy nejspíš nikdy nemohou přebít – alespoň co se týče hygienických zásad – prostou logiku chování.
Jenže pak sám vydá nařízení, které selskému rozumu odporuje a které – podobně jako zakazování svařáků či jednoho piva na výletě – je odsouzeno k tomu, aby ho lidi hromadně ignorovali. Protože za zdi tělocvičen vrchnost nevidí.
Tuší to všichni a není-li ministr zdravotnictví zcela odstřižen od reality, tuší to i on.
Co ale hůř – vládní činitelé těmito pochybnými rozkazy podkopávají svou autoritu (za předpokladu, že jim ještě nějaká zůstala) u mnohem zásadnějších rozhodnutí, protože občan je zmaten, co je vskutku pro covidový boj důležité a co jen zbytečná až šikanující formulka veledůležitého ouředníka z ministerstva.
Do fitness ano, ale s rouškou. S opatřením nesouhlasí sportovní organizace |
Mimochodem, zůstaneme-li u sportu, pak jakýkoliv hráč, trenér, funkcionář i rodič, prostě téměř kdokoliv, který se kolem fochu motá, skoro po každém vyhlášení ministerstva zdravotnictví nechápavě zírá. A musí pravidelně čekat dva až tři dny na výklad právníků z České unie sportu, Národní sportovní agentury či samotných svazů, aby pochopil, co se teď vlastně smí a co ne.
Jenže nejde jen o právní formulky. Stát v posledních měsících nabádá k prevenci, poukazuje, že zdravý životní styl, v němž sport hraje prim, je nejlepším způsobem, jak koronaviru čelit. Pak ale mládežnický sport na dlouhé týdny paralyzuje, a když ho částečně uvolní, znechutí ho dětem povinnými rouškami. Sice jim ministr povolil organizované skotačení na čerstvém vzduchu, ale už se jaksi pozapomnělo, že s rozjezdem škol a brzkým stmíváním jsou možnosti klubů i trenérů omezené.
Bojí-li se divokého přenosu mezi sportovci, mohl zvolit třeba postupnější způsob rozvolnění. Svolit v uzavřených prostorech ke sportování dětí do 15 let, dospělým prozatím říct ne.
Ano, možná se to v tom celém dění kolem nás zdá jako zbytečný křik.
Možná.
Možná ale za pár let zjistíme, že mnohým dětem i dospívajícím sport nic neříká, protože v klíčovém období pro ně musel být tabu a oni nezískali sportovní návyky. A možná to bude i kvůli nesmyslnému nošení roušek při sportu.
I když… Za dveře tělocvičen není vidět, což ví asi každý, kdo si dal na procházce pivo či svařák.
