Jak k sobě pasuje křehká dívka a tvrdý sport, kde o zranění není nouze? "Člověk si na odřeniny musí zvyknout. Jizvy mám leckde a ty už mi zůstanou," nedělá si hlavu třiadvacetiletá bikerka.
Stříbro z Leogangu vás uspokojilo nebo jste myslela výš?
Je to super výsledek. Po olympiádě totiž nebylo moc času na přípravu a musela jsem si rychle zvyknout na jiné kolo. Ve finále nebylo zlato daleko, měla jsem dobrý start a najížděla jsem do úvodní zatáčky první, ale jela jsem vnější dráhu a Holanďanka Anneke Beertenová mi dala trochu loktem. Vyvezla mě ven a pak už ji předjet nešlo.
Dobrá práce loktů k fourcrossu i bikrosu patří?
Je to kontaktní sport a byl to čistý zákrok. Do zatáčky jsem vjížděla velkou rychlostí, pak stačí málo a setrvačnost už udělá svoje. Nejsme v tom tak tvrdé jak kluci, nejezdíme zákeřně, jsou to spíše malé kontakty.
Často ale dojde i na pády a ty už tvrdé jsou, ne?
Mám každou chvíli něco a čím jsem starší, tím víc to bolí. Už asi nejsem tak ohebná. (směje se) Člověk si musí zvyknout na odřeniny, k tomuto sportu patří. Jizvy mám leckde a ty už mi zůstanou.
Velká zranění se vám zatím vyhýbají?
V roce 2009 jsem spadla na rameno a musela jsem na operaci s natrhlou rotátorovou manžetou. Loni jsem měla špatnou sezonu, napřed byla tříštivá zlomenina zápěstí a pak jsem si zlomila klíční kost.
Pád se vám nevyhnul ani na olympiádě v Londýně, naštěstí jen v tréninku.
Skočila jsem křivě a už ve vzduchu věděla, že to neustojím. Pustila jsem se řídítek, abych nespadla na hlavu a odneslo to rameno, které jsem pak měla naražené. Pořád to cítím, ale na kole mě to neomezovalo, byla to spíš psychická újma. Kvalifikaci jsem pak jela s velkým respektem a celá jízda se mi nepovedla.
Z výsledného jedenáctého místa jste po hrách nebyla zklamaná. Platí to i s odstupem?
Nezměnilo se to. Nebyla jsem v ideální formě, měsíc před závody jsem byla zraněná a po tom pádu musím být spokojená s tím, co jsem zajela.
Přitom pár týdnů před Londýnem jste získala bronz na mistrovství světa v Birminghamu. Cítila jste proto před olympiádou na sobě větší tlak?
Popravdě ani ne. Náš sport byl na olympiádě tak trochu inkognito a moc lidí ho nezná ani nesleduje, takže o mém třetím místě málokdo věděl. Ale byla jsem za to ráda, kdyby se ode mě hodně čekalo, byl by to příliš velký psychický tlak, na který nejsem zvyklá. Já sama jsem to viděla objektivně, na mistrovství světa jsem měla hodně štěstí a na olympiádě jsem neměla ideální formu.
Na hrách jste byla ve třiadvaceti letech poprvé, jaký na vás udělaly dojem?
Velkolepý. Fantastická atmosféra, prý tam bylo osm tisíc diváků, což se na našich závodech ještě nikdy nestalo a Angličani neskutečně fandili. Navíc dráha byla strašně pěkná.
Ukázalo se, že jsou Angličané cyklistický národ?
Byla jsem se podívat ještě na dráhové cyklistice a když začala celá hala řvát, tak se to nedalo vydržet a člověk měl chuť si vzít sluchátka. Na jiných disciplínách jsem nebyla, ale věřím, že musela být skvělá atmosféra. Když teď mají vítěze Tour de France, tak aby nefandili...
Před olympiádou jste se těšila na setkání s ostatními sportovci. Vyšlo to?
V našem domě jsme se potkávali všichni a bylo to moc přátelské. Ze zahraničních sportovců jsem se viděla se Serenou Williams nebo Kobe Bryantem, to bylo fajn. Ale ty největší hvězdy snad olympijskou vesnicí chodily kanály, protože je člověk nepotkal. Třeba Usaina Bolta bylo nemožné zahlédnout.
Jaký máte vlastně vztah k dráhové cyklistice?
Už pár let plánuji, že si ji vyzkouším, protože sprinterské disciplíny by se mi hodily do tréninku a byla by to i změna, ale zatím to nevyšlo. Buď to vychází tak, že mám ještě nějaké závody, nebo loni, když už byl čas, tak jsem se zranila. Uvidíme, třeba to vyjde příští rok.
Brněnské oddíly by vás jistě přivítaly.
Mohla bych to zkusit v Brně, ale znám se i s lidmi z Prostějova. Ještě jsem ale na dráhovém kole nikdy neseděla, takže ani nevím co je to furtšlap. Možná by to bylo zajímavý. (směje se)
Pocházíte z Jeseníku, ale více času trávíte v posledních letech v Brně, že?
Studuji fyzioterapii na fakultě sportovních studií v Brně a domů jezdím o víkendech, pokud nejsou závody, takže letos jsem čtyři měsíce v kuse doma nebyla. Připravuju se hlavně v Brně a přes zimu jezdíme na soustředění. Jakmile začne sezona, jsou závody každý víkend a pak už na to není čas.
Jak jste se k bikrosu dostala?
Díky bratrovi, který s ním začal jako první. Chtěla jsem mít stejné kolo jako on, tak naši řekli, že ho dostanu, ale budu taky závodit. Takže jsem začala, abych měla kolo.
A dnes jste ve světové špičce. Bikros se stal olympijským sportem před čtyřmi lety. Dá se čekat, že zájem ve světě poroste a bude těžší se na další hry kvalifikovat?
Těžko říct. Popravdě, v Česku bikros nefunguje a není moc známý. V zahraničí je profesionální příprava, mají reprezentační týmy a funguje to dobře. Tam to bude pořád stejné, ale nedokážu říct, jestli se v Česku něco změní.
V čem je u nás problém?
Svaz cyklistiky hradí šampionáty, ale na přípravu nejsou peníze, to si člověk musí zařídit sám. V Čechách nejsou ani kvalitní dráhy. Superkrosovou, jako byla v Londýně, tu vůbec nemáme, nejbližší jsou ve Švýcarsku a Německu. Je to špatné kvůli mladší generaci, děti se to nemají kde naučit. My starší si to nějak zařídíme, ale pro juniory je to špatné, protože když na to nemají peníze, tak zakrní na našich malých drahách a nikam se neposunou. Pak je to i o rodičích, co jsou schopní zaplatit a co seženou týmy. Strašně bych si přála, aby se to změnilo.
Jak jste vnímala případ údajného dopingu Jany Horákové?
Český svaz ji omilostnil, takže jsem to brala jako hotovou věc. Nevěřila bych, že si Jana něco vzala. Je to jedna z mých nejlepších kamarádek, takže stojím za ní. Byla jsem z toho trochu zaražená i z toho důvodu, že trest na dva roky mi přijde vysoký.
Bavily jste se spolu o tom, jestli se pokusí trest nějak zvrátit?
Už se s tím zřejmě nedá nic dělat. Je to definitivní rozhodnutí, takže teď má dva roky a musí se nějak zařídit.
