Geny nepřelstíš. Své o tom ví olomoucká vodácká rodina Kneblů, které dorůstá další generace. Robert Knebel je trojnásobný mistr světa ve sjezdu hlídek a s manželkou Pavlou se věnují trénování. Do lodě usedají i obě jejich dcery, z nichž ta starší, Tereza, mohla letos po dovršení patnácti let začít objíždět zahraniční závody. A do světa peřejí vtrhla, ehm... no jako divoká voda.
V létě ji během čtyř týdnů čeká mistrovství světa juniorů ve slalomu v Itálii, evropský juniorský šampionát ve sjezdu v Makedonii a následně znovu přesednutí do singlu na kontinentální mistrovství ve slalomu v Bratislavě. V patnácti letech slušný úvod a také hodně témat k rozhovoru.
Scházíme se v olomoucké loděnici, kam Tereza Kneblová doráží nečekaně i s tátou Robertem a v tu chvíli je jasné, že tohle povídání ve třech nebude jen klouzat po hladině, ale zabere i pěkně do hloubky.
Roberte, závodní kariéru jste ukončil v roce 2004 titulem vicemistra světa, viděla vás dcera vůbec v akci?
Robert Knebel: Při mém posledním mistrovství měla rok, ale byla tam s námi.
Tereza Kneblová: A samozřejmě si nic nepamatuju.
Robert KnebelNarodil se v roce 1971 a se sjezdem na divoké vodě začínal v Ostravě. Na vrcholnou úroveň se dostal až po přesunu do Olomouce a v kariéře třikrát slavil titul mistra světa hlídek a loučil se individuálním stříbrem v roce 2004. Od té doby je reprezentačním trenérem. Je ženatý, obě dcery i manželka se věnují kanoistice. |
Mohly si pak dcery vybrat, jakému sportu se budou věnovat, nebo to bylo dané?
Robert: Po závodní kariéře se ze mě stal reprezentační trenér, manželka je také trenérka, takže úplně odmalička jezdily obě děti s námi a strávily s námi dvě stě dní v roce na vodě do té doby, než přišly školky. Byl to tedy takový přirozený výběr, ačkoliv moc výběr to nebyl, nic jiného totiž nezažily.
Tereza: Ke kanoistice jsem sice byla vedená odmalička, ale zkoušela jsem také mnohem víc dalších sportů. Tohle mě však chytlo nejvíc a jsem za to ráda.
V čem je kouzlo kanoistiky na divoké vodě?
Tereza: Líbí se mi, že každá trať je jiná, také je to přírodní sport, dřina a není to pořád na stejném místě, nic není stejné, to je na tom nejlepší.
Robert: Pořád se všechno mění. Ve slalomu přijdete na trať, ale neznáte vytyčení branek, takže to každý závod dělá malinko jiný. Voda i na umělých tratích se pořád mění a nejlepší závodník je ten, který umí reagovat na jakoukoliv změnu situace. Také je to v přírodě, i když umělé slalomové dráhy jsou poblíž měst, ale základ sportu z přírody vyšel. Tím je i daná skupina lidí, která se kolem vody pohybuje.
Táta sbíral úspěchy ve sjezdu, vy se, Terezo, více prosazujete ve slalomu. Proč jste si vybrala zrovna tuto disciplínu?
Tereza: Zatím dělám obojí, ale spíš se nakláním ke slalomu, baví mě o trochu víc a také mám pocit, že mi víc jde. Sjezd, pokud je na rovné vodě, mě tolik nebere, zato na divoké je to taky zábava.
Jenže v Olomouci divoká voda není. Jak se na Mlýnském potoku trénuje slalom?
Tereza: Podmínky nejsou ideální, ale na rovné vodě se dobře trénuje záběrová technika. Divoká voda tu samozřejmě chybí, takže jsme hodně jezdili po kanálech a snažili jsme se to doplnit výjezdy na soustředění. Na jaře jsme tu víc nebyli než byli.
Robert: Z trenérského pohledu musíme ze své nevýhody udělat výhodu. Věnujeme se záběrové technice, což je podstatné, protože všude se ty záběry dělají. Za druhé se víc dbá na fyzickou kondici, takže naši sportovci, když to dobře jde, získávají oproti soupeřům z kanálových tratí v závěrečných partiích jednotlivých závodů, protože jsou lépe fyzicky připravení. Snažíme se to dělat po vzoru alpských lyžařů, kteří také nemají u nás doma dobré podmínky, takže se pořád jezdí za vodou.
Kam je to nejblíž?
Robert: Máme to nastejno na čtyři strany, což je Liptovský Mikuláš, Krakov, České Budějovice a Praha. Víceméně se jezdí nejvíc kolem Prahy, kde jsou čtyři tratě - Trója, Brandýs, Roudnice a Veltrusy.
Jak se při častých soustředěních dají zvládat školní povinnosti?
Tereza: Do školy samozřejmě chodím, ale že bych se tam nějak často ukazovala, to se říct nedá. Zvládla jsem ukončit základní školu a uvidíme, jak to půjde na gymnáziu, kam od září nastupuji.
Robert: Na základní škole byla Tereza ve sportovní třídě a spolupráce s panem ředitelem i paní třídní učitelkou byla ideální, vyšli nám maximálně vstříc a jen díky nim se povedlo letos zvládnout školu i sport dohromady. Na gymnáziu bude také ve sportovní třídě, na osmileté tam chodí i mladší dcera a je to bez problémů. Pan ředitel má ke sportu a náhledu na něj pozitivní vztah, tak věříme, že to půjde i dál.
Během léta vás Terezo čeká juniorské mistrovství světa a dva evropské šampionáty. Jak se to dá kombinovat?
Tereza: Do Ivrey (italská Ivrea, kde 17. července začíná MS juniorů ve slalomu - pozn. red.) jedeme převážně na slalom, ale beru si tam i sjezdovou loď a poblíž ubytování máme jezero, kde budu moct ve volných chvílích jezdit i na sjezdu a budeme se snažit to kombinovat, samozřejmě s preferováním slalomu. A až před Makedonií (MEJ ve sjezdu - pozn. red.) se budu zaměřovat na sjezd.
Trénink slalomu a pak místo odpočinku sjezd - stává se někdy, že už toho máte dost?
Tereza: Někdy jsem unavená, ale že bych na to někdy nadávala, to ne. A že bych chtěla skončit, to vůbec. Baví mě to.
Navíc kromě nominace na tři juniorské šampionáty nebyla daleko ani nominace do seniorské reprezentace, že?
Tereza: Byla jsem pátá, takže to nebylo tak blízko. Nepřemýšlela jsem a ani nedoufala, že bych se k tomu mohla přiblížit.
Robert: Sport by se měl vyvíjet postupně a pro Terezin vývoj by to nebylo dobře. Na mezinárodní scéně se může jezdit od patnácti let, takže by jí neprospělo, aby hned první rok vyjela všechno co může. Nemá vyzkoušenou žádnou zahraniční trať a teď má čtyři roky v juniorech na objetí všech závodů, vyzkoušení tratí a na to naučit se zvládat stres velkých soutěží.
I tři vrcholné akce v patnácti letech je pořádný nášup.
Robert: Právě proto si neumím představit, co by se dělo, kdyby si vyjela i ty dospělé. Naposledy přijela po deseti dnech soustředění a spala jak Budulínek. Je to strašně náročné. Zrovna jsme počítali, že do konce června byla 125 dní mimo Olomouc na soustředěních a v rámci toho musela zvládnout přijímačky a dokončení školy. Je to všechno na hraně. Někdy si až říkám, že těch akcí je strašně moc, aby to mladý organismus zvládl. Ale zatím vypadá, že funguje. A na tatínka drzá není...
Tereza KneblováDcera Roberta a Pavly Kneblových se narodila v roce 2003 a od kolébky se pohybuje ve vodáckém prostředí, stejně jako její mladší sestra Klára. Věnuje se slalomu i sjezdu na divoké vodě. Letos, po dovršení patnácti let, mohla začít startovat na mezinárodních závodech a hned se kvalifikovala na tři juniorské šampionáty. |
Je složité zvládnout ambice rodiče, zvlášť když potomek dělá stejný sport, ale zároveň neudřít mladý organismus?
Robert: Se ženou je to naše věčné téma u rodinného krbu. Svoje sportovní cíle jsem si splnil a nemám potřebu je projektovat do životů svých dětí. To, jak závodí, mě zajímá a je to věc, které přisuzuji relativně velkou důležitost, ale když se něco nepovede, není to hrůza nebo zkažená investice. Těší mě, že sport mají dcery evidentně rády, protože je do něj nenutíme a tu starší málem musíme přivazovat doma k posteli. Samozřejmě bez trenérského tlaku se to také nedá dělat. Tu mladší trénuje žena na vodě i na suchu, u té starší má na starosti hlavně suchou přípravu a na vodě ji vede šéftrenér juniorského družstva, který je z Olomouce.
Čeho byste Terezo chtěla dosáhnout?
Tereza: Chci dojít co nejdál, ale že bych přemýšlela nad určitým cílem, to ne. Snažit se být nejlepší a uvidíme, kam to dotáhnu. Doufám, že nakonec dojdu někam vysoko, ale nevím, co by to mělo být.
Třeba být mistrem světa nebo jet na olympiádu?
Tereza: Já nevím, třeba. Hlavně mít dobrý pocit, že to opravdu umím.
Robert: K olympiádě máme takový ambivalentní vztah. Jsem proti této akci, je to absolutní devalvace tohoto sportu v jeho nejryzejší podobě. Heslo „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ je teď úplně naopak. V kanoistice je to dané tím, že na hrách může startovat jen jeden sportovec za stát. Před poslední olympiádou jsme měli tři naše kajakáře mezi šesti nejlepšími na světě, ale mohl jet jen jeden. Z pohledu sportovní kvality je to tedy o hodně níž než mistrovství světa, ale co se kolem toho dělá za tyjátr, už se sportem nemá nic společného. Je to spíš marketingová akce, která malým sportům, když mluvím za sjezd jako neolympijskou disciplínu, vyloženě škodí.
Tím, že stát preferuje při financování olympijské sporty?
Robert: Přesně. Stát řekne, že do olympijských disciplín bude dávat nějaké peníze a do neolympijských desetinu. Tím je dané, že tyhle děti (ukazuje na trénující žactvo na Mlýnském potoku) dělají obojí, ale my si jich musíme vážit hlavně za slalom, protože to je víc? Přitom na olympiádu se dostane v každé kategorii jeden člověk za čtyři roky. Máme pět tisíc členů, z nich se dostane na hry pět a z toho si sedneme na zadek? Nejvíc je, že sem děti chodí, tráví tu čas a naučí se, co sport obnáší, ať je to pravidelnost, nebo zvládání stresových situací. To olympiáda nenaučí.
