Ve dvě hodiny v noci na sobotu je na hotelu Soria Moria probouzí požární poplach, na pokojích burácí alarm. Rozespalý Michal Šlesingr vykoukne na chodbu, nevidí žádný kouř ani plameny, tak se vrátí na pokoj, v klidu se obleče a potom se vydá na recepci, protože člověk nikdy neví.
Gabriela Soukalová tam kráčí také, i když jako náměsíčná a ještě po 30 metrech si na chodbě říká: Tohle je sen, to se mi všechno jen zdá.
Ale ne, nezdá, protože to by měli stejný sen i slečny Dahlmeierová a Hildebrandová, pan Schempp, zbytek české reprezentace, japonský tým a další dočasní obyvatelé Sorie Morie.
Na recepci je všem oznámeno, že v hotelu si nejspíš kdosi zapálil, což neměl a čímž požární poplach spustil. „Asi nějací papaláši, co tu každý večer vyvádějí,“ usoudí Šlesingr. „Hlavně že u každých dveří jsou cedulky ZÁKAZ KOUŘENÍ. Někteří lidé to prostě nepochopí.“
Poplach končí, vracejí se na pokoje a chvíli jim trvá, než zase usnou. Snad i proto je Michal Krčmář po ranním probuzení nesvůj a hlavou mu kolují vzpomínky na to, jak se také dá štafeta na prvním úseku zazdít. Ano, prosincový Hochfilzen, ten byl klasickým případem, tam přece i šéftrenér Ondřej Rybář pronášel svá slova, že Bimbo, rozumějte Krčmář, si za svoji zbrklost na prvním úseku ani večeři nezaslouží.
Čechy tentokrát musíme hledat při nástřelu až na stavu číslo 15, kam je odsoudily letošní selhání i absence v mužské štafetě a kam už pomalu ani kabel reportéra České televize nedosáhne.
Tady, vklíněni mezi Kazachstán a Rumunsko, nastřelují. Odtud sleduje česká skupinka závod, v němž Rybářův tým rozhodně nemíní dosáhnout výsledku dvojciferného.
Kulisy jsou impozantní. Poprvé v průběhu šampionátu všechny tribuny vyprodány: 27 tisíc diváků. Navrch připočtěte dalších sedm tisíc u tratí.
Toto je pro Nory královský závod šampionátu. Toto zlato chtějí víc než jakékoliv jiné (které jim stejně už sebral Martin Fourcade).
Takže do boje, vážení. Start.
„Bimba tam zavřeli,“ pozoruje skrumáž 25 biatlonistů Jiří Hamza, šéf svazu. Ono probíjet se dopředu z páté řady vskutku není žádný med.
START. Pětadvacet štafet se vrhá do boje.
„Snažil se tam rvát dopředu zleva... A teď se to v tom kopci trochu zašprclo,“ říká Rybář. Rus Cvetkov a Švýcar Finello jdou k zemi, Krčmář se jim vyhybá. Na střelnici přijíždí pátý.
První ranou mine, pak už ne, rychle dobije, zaostává za vedoucím Björndalenem 12 vteřin, ovšem jen chvilku. „Jede tam v grupě, v pohodě,“ hlásí Rybář. Naopak Ukrajinec Semenov rozhodně v pohodě není, na trestném kole ani nemůže být, že?
„Dvacet štafet ve dvaceti vteřinách,“ spočítá šéftrenér. Při stojce se Krčmářovi zasekne náboj, musí ho vyhodit a na pátou ránu si dobít, v duchu si nadává za školáckou chybu, napravuje ji však mazácky, zatímco Simon Fourcade se zachraňuje až poslední ranou.
„A teď do toho Bimbo jde,“ povídá Hamza..
„Jo, předtím bylo vidět, že se šetří. Snad vydrží,“ přitaká Rybář. „Tlačí se tam Ole a Bimbo hned za ním, dobře, dobře.“
Přede všemi ujíždí Němec Lesser, uhánějící jakoby mu znovu pustili do uší noční poplach z hotelu, za ním si nic nedarují Björndalen s Krčmářem. „Olemu to pěkně jede, jen ať se za ním Bimbo sveze,“ sděluje Rybář do vysílačky.
V posledním kopci Krčmář dospěje k názoru, že se už nechce jen se s úctou dívat na záda veterána. Měl bych ještě trochu sjet toho Lessera, ne? Načež se (promiň, Ole) protlačí před norskou legendu a s Američanem Baileyem stahují náskok Němce.
„Pojď Bimbo, pojď,“ nadšeně fandí Hamza.
Němci vedou, pouhých sedm vteřin za nimi předávají společně Krčmář a Bailey, s Björndalenem v zádech. Za takové představení si tentokrát první muž české sestavy zaslouží večeři i s dezertem.
Tarjei Boe jako kamzík vyskáče na kopec a smázne náskok Němce Dolla. Druhý český muž Jaroslav Soukup se rozjíždí pozvolněji. „Hlavně ať si jede v té skupině, co potřebuje,“ vzkazuje Rybář na trať.
„Ale lyže Jarouškovi jedou,“ pozoruje na videostěně Hamza.
Na střelnici ho dovezou čtvrtého a když sestřelí pět na pět, je pohled na světelnou tabuli oku lahodící:
1. Hassila - Slovensko, 2. Soukup - Česko, 3. Tarjei Boe - Norsko.
Takhle to vypadalo po 3. střelbě, kdo by to nebral? Ale i tak pánové, to 5. místo, klobouk dolů. @oslo2016 pic.twitter.com/EkhqxNGpmo
Nechtěl by někdo odpískat konec a stávající výsledky prohlásit za konečné? Ne, nechtěl. No dobře.
Rybář začíná na střelnici nervózně pochodovat. Tam zpátky, tam zpátky, vždy pět metrů. Tarjei Boe na trati pro změnu provozuje hru cuk dopředu, cuk dozadu, trhá tempo. Soukup se drží a hlasatel na stadionu musí slovo „Tsjekkia“ používat mnohem častěji, než sám očekával. Aby ne, když na dalším mezičase „tsjekkijský“ biatlonista dokonce vede.
Před stojkou pouští před sebe na stav číslo 1 takticky Kanaďana Smithe, což je jen dobře, protože ta jednička, příliš blízko u televizních kamer, dokáže být nevyzpytatelná. Na pět terčů spotřebuje Soukup šest ran a s osmivteřinovým mankem pokračuje čtvrtý za triem Norsko, Kanada, Německo.
A koho to máme na kole tentokrát? Vida, Jevgenij Garaničev.
„Ať si to Jarda rozvrhne a nepřepálí. Ale ten Němec předtím nevypadal nic moc,“ říká Rybář do vysílačky.
„Jede v pohodě,“ ujišťuje Hamza.
V řevu na stadionu se ozývá z vysílačky špatně srozumitelná zpráva. „Co? Jarda zlomil špičku? Ať to zkusí a dává pozor ve sjezdu. Aha... tak ne Jarda? Kdo co zlomil? Eder? Ne? Nerozumím.“ Komunikace Rybáře se členy týmu, rozesetými u trati, pro tuto chvíli vázne. „To jsou ale informace,“ uleví si.
Podstatnou realitou je, že za vedoucí trojicí je Rakušan Eder a pak s malým odstupem Soukup. Už mi trochu dochází, pomyslí si.
„Chtělo by to, aby přijel s Rakušanem, aby měl Ondra (Moravec) s kým jet,“ přeje si Rybář a možná si na chvíli vzpomene, jak protrápenou sezonu, ve které ani 90. místa nebyla žádnou výjimkou, za sebou Soukup má.
Vlastně mu pomohlo, když ho nevzali s sebou do Ameriky. Tak se v lednu s Rybářem domluvili. „Už nejsem nejmladší, spousta cestování mi dává zabrat a z té Ameriky bych se už nemusel sebrat,“ vyprávěl později Soukup. „Radši jsem udělal přípravu v Jablonci, zazávodil si na IBU Cupu v Osrblie a na Evropě v Ťumeni. A nějaké probuzení z té krize nastalo.“
STÁLE VE HŘE O MEDAILE. Soukup vysílá vpřed Moravce.
Už jsou na předávce. Norsko, Německo a Kanada, o sedm vteřin později Rakousko, o deset vteřin Češi. Výborně. Co by za to dali Rusové (ztráta 1:04 minuty) a Francouzi (ztráta 1:10), dva superfavorité.
„Ondra má dobrého společníka, Eberhard je výbornej,“ říká Hamza. Společně stíhají čelo závodu. Při ležce si dává Moravec na čas, ovšem účel světí prostředky, je čistá, naopak Rakušan dobíjí.
„Ondra čtvrtý, sedm vteřin za ním Eberhard, řekněte mu to,“ žádá Rybář své pomocníky. Na střelnici už šéftrenér pochoduje ještě víc než předtím, prodlužuje své úseky a proniká při nich i do zón, náležících Kazachstánu či Rumunsku. Nikdo to neříká nahlas, ale každý si to uvědomujeme: česká mužská štafeta jede o medaili.
Moravec si prožije na trati malou krizi, Eberhard si ho dojede. „Ale už zase drží odstup,“ s úlevou pronese šéftrenér.
PÁTÁ POLOŽKA. Ondřej Moravec přijíždí na stojku.
Jsou na stojce. A opět jednou při páté položce (vzpomínáte na ženy?) se parádní česká jízda zadrhne. Eberhard pálí bleskurychle, musí však na kolo. Moravec třikrát dobíjí, čeká, soustředí se. Uf.
Osmá rána zasahuje zbylý terč.
„Češi se vyvarovali kola,“ oznamuje hlasatel.
„Létalo to Ondrovi různě, nahoru i dolů. Ale hlavně to bylo zbytečně pročekané,“ říká Rybář. Češi uhájí čtvrtou pozici, jenže ztráta rázem činí 1:01 minuty. A z trestného kola se už žene Eberhard.
Dvě nemoci před šampionátem oslabily Moravcovo tělo.
„Taková nemoc potom souvisí i s psychikou, není jen o ztracených tréninkových dnech,“ svěří se. „Psychiku jsem tady na Holmenkollenu dobrou neměl. Taky ztráta v přípravě se samozřejmě mohla projevit. Tohle jsou ale věci, ze kterých se dá poučit a jít dál.“
Eberhard je momentálně při chutí a Rybář chápe: „Bude to s ním mít Ondra těžké, no no no, ale ať to zkusí.“ K Marku Lejskovi na trať letí pokyn: „Zařvi na něj v kopci, ruce dopředu, frekvence.“
Poslední předávka. Johannes Boe na ni přiváží na první Nory, za nimi jsou 29 vteřin Němci, 34 vteřin senzace dne Kanaďané, 1:08 mnuty Rakousko a 1:11 Česko. Začíná part finišmanů. Šlesingr alias Boušek vyráží za Dominikem Landertingerem.
Selže kanadský Green a nabídne těm za ním bronzovou šanci?
„Boušek už má Landiho... teď aby to někdo před nimi pokazil,“ ubírají se stejným směrem i Hamzovy myšlenky. „Jak tu jezdil ten Green? Já si ho moc nevšímal,“ říká Rybář, který už má na střelnici v nohách pochod Praha-Prčice.
Brendan Green, až 54. biatlonista Světového poháru, skončil předtím na Holmenkollenu nejlépe třiatřicátý. Jenže tohle je štafeta, ta se řídí vlastními zákony. Vidina medaile v ní dovede být přítěží či naopak injekcí euforie.
„Sjeli na Kanaďana nějaké dvě vteřiny... A teď tři,“ sleduje Rybář. Ovšem to jsou jen drobné. Na střelnici se platí bankovkami. Těch má Green stále dost. Ležka pět na pět. My přijedeme a bedna už nám odjíždí, pomyslí si Šlesingr.
Tak ještě stojka. Znovu: Green pět na pět. Vynikající práce. Čech i Rakušan jednou dobíjejí. Rozdáme si to spolu o čtvrté místo, oba vědí.
„Řekněte Bouškovi, že 14 vteřin za nima je Šipulin,“ vybízí Rybář.
„Emil Hegle Supersvendsen,“ oslavuje hlasatel vedoucího muže. Na rovince nad střelnicí se ženou podél Svendsena norští servismani, ano, dokázali to, mají nejžádanější zlato, i král nadšeně tleská a druhý Němec Schempp ví, že mise „sjet Nora“ už je opravdu neuskutečnitelná.
JE TO NAŠE! Emil Hegle Svendsen a norské zlato.
Green oslavuje bronzový kanadský poklad a Rybář utíká ke kopci nad střelnici, aby tam ještě zakřičel na Šlesingra při bitvě s Landertingerem.
V kopci oba předvádějí tempo furioso. Čahoun z Rakouska má větší páky, prodere se kolem Šlesingra vnitřkem do zatáčky a už ho před sebe nepustí.
České kvarteto končí páté, Šlesingr si vyčiní, že to taky mohl takticky provést líp, ale za nic, vůbec za nic, se Češi stydět nemusí. Tohle byla štafeta, na kterou byla radost pohledět, od začátku až do konce.
Však také šéftrenér, uchozený a vynervovaný, povídá: „Páté místo je nádherné. Škoda té jedné Ondrovy položky. Dřív bývala stojka jeho nejjistější položkou.“
Ano, jistě, i tentokrát jsou tu ona pověstná biatlonová kdyby....
„Jo, trochu se to ve mě míchá,“ přitaká Rybář. „Bojovali jsme o medaili. Chyběl nám kousek, nějaké to dobíjení, a to vždycky zamrzí. Ale výkon to byl od kluků vážně parádní.“
