Jak by Ondřej Tunka charakterizoval trať, kterou na vltavském kanálu v Troji vytyčil polský kouč Boguslaw Popiela?
Mimo záznam nám to sice poví, ale dopředu varuje, že to slovo je nepublikovatelné.
Má pravdu.
„Vhodné slušné slovo mě ale nenapadá,“ říká vzápětí na mikrofon. „Je to taková hnusná trať polská. Brány jsou v nešťastných místech. Přitom tady jde postavit trať tak, aby byla těžká, ale s vodou. Tohle se fakt nepovedlo.“
Nepovedla se ani Tunkova semifinálová jízda. Netrefil branku číslo 15, musel se do ní vracet. Sbohem, finále. S tímhle se vážně nepostupuje.
„Ne, nebyl jsem nervózní. Měl jsem v hlavě poskládáno, co mám dělat. Věřil jsem, že i s nějakou chybičkou finále dám. Ale minout bránu o metr, to není chybička,“ zpytuje svědomí.
Nejen úřadující mistr světa Tunka se však ocitá v postavení mimo hru.
Rovněž loňský mistr Evropy, polský kajakář Mateusz Polaczyk vyrobí „hrubku“ a končí. Jeho dva krajani Michal Pasiut a Dariusz Popiela jakbysmet.
Shoda přijmení není náhodná, Dariusz je synem trenéra - stavitele trati.
„Nelíbilo se mi, že Poláci předtím postavili tu trať trochu účelově pro sebe,“ prohodí Jiří Prskavec. „Teď se jim to vymstilo. Osud je vytrestal. Aspoň se ukázalo, že takhle se to dělat nemá. Snad bude příště trať zase fér pro všechny.“
Prskavec se coby třetí muž semifinále může v sobotním poledni těšit na finále, společně s pátým Vítem Přindišem. Jen smutný Tunka povídá: „Atmosféra je tady úžasná. Škoda, že už jí ve finále nezažiju.“
Pořádně zostra poté začíná souboj o medaile v podání patnácti nejlepších kajakářů, tradičně vyrážejících na trať v obráceném pořadí po semifinále.
První čtyři startující sjedou rojské peřeje bez jediného šťouchu a dosahují výborných časů k 93 sekundám.
„Kolik měl Jířa v semifinále?“ ověřuje si šéf šampionátu Jiří Rohan u trenéra Jiřího Prskavce staršího.
„93 se šťouchem. Začíná se teď hrozně rychle. Nejsou ty branky vejš než předtím?“
„Podle reklam ne,“ odvětí Rohan.
Naopak Prskavec mladší si při rozježdění všímá: Trochu nám klesla voda, i proto jsou kluci ve finále tak rychlí. Takže i já můžu riskovat víc.
MATADOR. Peter Kauzer, pan kajakář a oslava ďábelsky rychlé jízdy.
Načež slovinská legenda Peter Kauzer srazí vedoucí čas dokonce na 91,02.
Jak se takový výkon dá porazit?
„Zajet ještě rychlejc,“ zadrmolí Prskavec starší.
Má na tváři napjatý, ztuhlý výraz. „Uvolněte se trochu, jo?“ vyzývá kouče i jeho manželku Marcelu bývalý reprezentant Stanislav Ježek, opět jednou nepostradatelný muž organizačního výboru.
První z Čechů je na řadě Vít Přindiš, loňský vítěz Světového poháru. Kdyby mu před týdnem kdokoliv řekl, že v Troji pojede o medaili, vysmál by se mu.
Od minulé středy si zoufal. Což o to, se dvěma vyhřezlými bederními plotýnkami - o 6 a 4 milimetry - i s artrózami obratlů se trápí již delší dobu. „Ale navíc se mi udělal otok páteře, který zablokoval svaly a já se najednou nemohl hýbat,“ líčil Přindiš.
Tři dny ležel na kapačce.
Ještě minulou sobotu měl problém zvednout nohu, dojít si pro pití. Přítelkyně ho usilovně obskakovala. Nikdy dřív mu před šampionátem tak zle nebylo. Stupně vítězů v Troji? „To pro mě byla utopická myšlenka.“
Začátkem týdne se dostavilo zlepšení. Opět usedl do lodi, vyplul na vodu. Zpočátku se bál dělat náklony a rotace. Až dva dny před šampionátem trénoval naplno. Před každou jízdou pilně rehabilitoval a cvičil. A teď si na startu finále zakazuje přemýšlet o bolavých zádech. Nařídí sám sobě: Jen se koncentruj na jízdu, buď ta záda vydrží, nebo ne.
Jede skvěle. Nedělá chyby, prosmýká se brankami, tribuny bouří, komentátoři Daniel Stach a Mirek Lenc se ocitají v extázi, trenér Miloslav Říha hýká vzrušením.
„Byl jsem už docela hotový, ale ten neskutečný rachot tribun mě ještě nabudil,“ bude později vyprávět Přindiš.
Předvádí takřka ideální jízdu až do chvíle, než se ve válcích ve spodní části trati na chvíli zasekne. „Tady ztratil,“ hned říká Jiří Rohan. A Přindišův soupeř jménem čas utíká o malinko rychleji, než by měl.
Osmapadesát setin mu v cíli chybí na Kauzera. Je těsně druhý. Zatím.
ČEŠI V AKCI. Vlevo Vít Přindiš, vpravo Jiří Prskavec.
Na řadě je Prskavec. Jeho otec po každé bráně, kterou jeho syn ve finále projede, ze sebe vyrazí jen: „Jeď... jeď... jeď... jeď.“
Prskavec mladší skutečně závodí na riziko. „Dobře zkrácená brána,“ křičí do mikrofonu Daniel Stach. Rovněž hlas Prskavce staršího nabírá na kadenci i síle: „Jeď... jeď... Drž to... JEĎ!... POJĎ!... DOBŘE!“
Na mezičase syn vede, dál předvádí ekvilibristiku v bouřících peřejích. Jenže najednou mu na videostěně se zpožděním naskočí šťouch za branku číslo 12.
„Cože? To je kravina!“ vykřikne otec. Ani syn si na trati není chybičky vědom. Ta jízda je zatím super, myslí si.
Ale i se šťouchem nadále žije jeho šance na zlato. „POOOĎ! JEEEEĎ!“ už přímo huláká otec.
Syn vletí do cíle - a 85 setin mu na Kauzera schází. Je průběžně třetí. Bez toho osudného doteku by jasně vyhrál. Ovšem na kdyby se nehraje.
„Kde ho měl? Na dvanáctce? Tady pod tím válcem?“ zkoumá otec. „Vždyť tam byl Jířa vysoko, to je nesmysl.“
Není. Kauzer i Přindiš, čekající za cílem, Prskavcovi říkají: „Měl jsi tam malýho šťoucha. Byl vidět, koukali jsme na to na videu.“
PRSKAVEC A NABITÉ OCHOZY. To byla jízda... jen ten šťouch být neměl.
Později uzná realitu i otec: „Opakovaný záběr šťouch ukázal.“ Nicméně nevymlouvá se pak na smůlu. „Vždycky je to chyba závodníka.“
Češi ještě nemají jistotu medailí. Stále jsou na startu nejlepší dva kajakáři ze semifinále, rakouský mladíček Felix Oschmautz a velezkušený Francouz Boris Neveu. Ale české časy nedokáží překonat.
Je dobojováno. Česká medailová šňůra kajakářů trvá. Přindiš slaví stříbro, Prskavec bronz. A otec Prskavec vykládá: „Každá medaile je krásná, zvlášť doma. I když... Jířa jel kromě toho šťouchu dneska krásně a mohl vyhrát. Je to i hořkosladká medaile.“
TŘI KAMARÁDI, TŘI MEDAILISTÉ. Zleva Přindiš, Kauzer, Prskavec.
Prskavec mladší ji takhle nebere. Už třikrát se stal mistrem Evropy. Teď má do sbírky také třetí bronz z evropského šampionátu. V pouhých 25 letech.
„Dorovnávám bilanci. Potřebuji k tomu ještě tři stříbra a začnu nanovo,“ směje se. Zlato zase bude, ujišťuje všechny. „Dneska jsem jel přesně to, co jsem chtěl. Jen těch pár centimetříčků na dvanáctce mi k němu chybělo.“
On i Přindiš jsou se zlatým Kauzerem dávno velcí kamarádi. Před finálovou bitvou si na startu všichni tři popřáli štěstí s dovětkem, jaké by to bylo fajn, kdyby se po závodě zase sešli na stupních vítězů.
„A ono nám to klaplo. Takže ideál,“ povídá Přindiš. „Jen je škoda, že nás Peter porazil, mohl zase skončit třetí za dvěma Čechy jako loni na mistrovství světa v Pau. Ale každý den není až takové posvícení.“
Mít dvě medaile z mistrovství Evropy na domácí půdě, před úžasnými diváky v Praze, co si přát víc. @VitPrindis má navzdory všech zdravotním potížím stříbro, @jiriprskavec bronz. Jen ta hymna byla taková... no, až příliš dlouhá, říkal Jířa Prskavec... a hlavně: slovinská. https://t.co/XETzYufbN2
Prskavec vzpomíná, jak po mistrovství světa 2013 stál v Praze „na bedně“ pro změnu s tehdy zlatým Vavřincem Hradilkem.
„V současné konkurenci je vždycky skvělé, když jsme na stupních Češi dva. Jen ta hymna dneska neseděla. Byla docela dlouhá... a byla slovinská.“
