Na samém konci tohoto příběhu spočine malý glóbus pro pohárovou šampionku sprintu v rukou poněkud zaskočené české ženy.
Na jeho začátku je však po pátečním poledni na Holmenkollenu k vidění především procesí velmi unavených žen.
„Já mám nohy prkenné. Už to na trati neutáhnu, musím dělat menší kroky,“ usoudí před startem sprintu Gabriela Koukalová a přidá přání: „Hlavně ať konečně tahle sezona skončí, je vážně dlouhá. Abych nastartovala hlavu do devíti závodů po mistrovství světa, to už je moc.“
Trenér žen Zdeněk Vítek stojí v rohu střelnice, u tajícího a stále poněkud rozoraného norského sněhu, a pousměje se. Kolikrát sám takové stavy při pohárovém finále zažíval.
„Na konci zimy občas taháte síly z té největší hloubky, jste celí vycuclí a myslíte si, že už nemůžete nikam dojet,“ vykládá Vítek. „Ale pokud zůstanete v hlavě závoďákem, stejně i na ten nejtěžší kopec zase vyjedete, na konci vám to změří a vy zjistíte, že to třeba ani nebylo tak špatné.“
Přesně to se tentokrát stane.
Koukalovou jako by nejvíc bolelo posledních patnáct centimetrů předtím, než projede startovní brankou. V její mysli se v tu chvíli odehrává souboj dvou vnitřních Já.
„Nejedu, už nechci,“ říká to první.
„Musíš,“ odvětí mu to druhé.
První Já posléze ustoupí. „Ale pojmu sprint jako pochoďák,“ umane si.
Ondřej Moravec, sledující zdáli její start, se nestačí divit: „To si Gábina dělá srandu? Ona z té branky nevyběhla, ona z ní vyšla.“
Vidíte, nejsem stroj
Hned na prvním mezičase Koukalová ztrácí dvanáct vteřin. „Co se děje? Tohle není normální, ona snad někde škobrtla?“ diví se šéftrenér Ondřej Rybář.
Ne, nic takového se nepřihodilo.
Později bude česká mistryně světa s nadsázkou vyprávět: „Od prvních metrů jsem si řekla, že si závod jen tak v klidu objedu, podívám se, kde kdo fandí, a potom minu všechny rány, takže ani nebudu muset jet stíhačku.“
Pak si možná vzpomene, jak ji Rybář při nástřelu v rámci uvolnění atmosféry varoval: „Budu stát nahoře na kopci, a jestli nepojedeš pořádně, zlomím tam o tebe hůlku.“
Ovšem mnohem pravděpodobněji se v ní opět probudí paní Závodnice.
„Potřebovala impulz, aby odbourala svoji nechuť závodit,“ usoudí kouč.
Jeho svěřenkyně se rozjíždí, přestává ztrácet, skolí všech pět terčů vleže a rázem na ni volají: „Máš jen deset vteřin na první místo.“
Vzápětí se ve 14.24 přihodí událost, kterou za celou zimu nikdo nikde vidět nemohl. Laura Dahlmeierová, zdánlivě nezničitelná a takřka neomylná suverénka sezony, mine první tři rány vleže, manipuluje se zbraní, tápe, ztrácí cenný čas.
„Nesrovnala jsem se s podmínkami. Vidíte? Opravdu nejsem stroj. Jsem jen člověk,“ vrátí se Němka k této kritické chvíli.
Co udělala na střelnici špatně?
„Cvakla jsem si na opačnou stranu, než jsem měla. Taková hloupost. Třikrát jsem pálila na stejné místo, ale mimo.“ Teprve po další úpravě miřidel zbylé dva terče zbělaly.
Krouží po trestném kolečku a jakoby na něm pozbývala i psychických sil. „Od rána jsem se necítila nejčerstvější. Navíc jsem sáhla po špatných lyžích,“ přizná, na trati se trápí.
Dahlmeireová se mohla stát v pouhých 23 letech první biatlonistkou v historii, která v jediné sezoně položí své ruce na všechny malé glóby, čtyři individuální i dva štafetové. Osmadvacetibodový náskok před Koukalovou, jenž se v souboji o sprinterský malý glóbus jevil před startem jako naprosto komfortní, najednou taje stejně jako holmenkollenský sníh.
„Měla jsem takový náskok, že jsem dnes ani nepotřebovala zajet perfektní závod, stačil by mi i dobrý,“ připomene Němka.
Jen považte, jejím dosud nejhorším umístěním v sezoně bylo sedmé místo. Tentokrát ví, že se ve výsledkové listině najde mnohem hlouběji.
RAKETA. Stále rychlejší Gabriela Koukalová letí po trati sprintu
Koukalová sice míjí třetí ranou vstoje, přesto ve dni mnoha střeleckých chyb najednou jede o glóbus.
Jen to neví.
Ani to na ni nikdo nezavolá.
Po trati posledního kola však letí. Turistka na pochodovém cvičení se proměňuje v raketu.
Gábino, máš malý glóbus!
Protne cíl a je průběžně třetí za senzačně vedoucí Finkou Laukkanenovou a Francouzkou Braisazovou. Další z francouzských biatlonistek Bescondová ji odsune na čtvrtou příčku. Vlastimil Jakeš, v Oslu vystupující ve funkci rozhodčího IBU, nicméně připomíná trenérům: „Ať Gábina neodchází z cíle, může přebírat malý glóbus.“
VYČERPANÁ. Gabriela Koukalová v cíli.
Když jí to oznámí, pomyslí si: Střílíte si ze mě? Bodové odstupy před startem nestudovala. „Vůbec jsem nevěděla, že bych o ten glóbus ještě mohla s někým soubojovat. Teda soupeřit,“ zasměje se.
Vzápětí do sebe veškerá matematická kolečka zapadnou přesně tak, jak mají. Češka končí čtvrtá, Němka až jedenatřicátá.
„Gábino, máš malý glóbus!“
Pět bodů rozhodlo.
Chvíli trvá, než konečně uvěří. „No to je teda vtipný,“ pohodí hlavou a vypráví, že jde vlastně o glóbus z úleku. Skutečně, jako by se sama lekla, že jí patří.
Rybář, přestože je sám náležitě překvapený, s takovým tvrzením nesouhlasí: „Žádný úlek. Hlavně je to glóbus za celou sezonu a tu Gábina zajela skvěle. V biatlonu nikdy nemůžete nic predikovat. Taky Laura dovede chybovat. A dnes za ty chyby zaplatila.“
Titulek internetové verze listu Frankfurter Allgemeine Zeitung záhy zahlásí: „Dahlmeierová umí i prohrávat.“ Žena, o které je řeč, pohodí hlavou: „Život jde dál. I tak jsem měla sezona snů.“
Holmenkollen i norský král Harald V. zažívají den mnohých překvapení. Mari Laukkanenová, 29letá biatlonistka ze čtvrté desítky pohárového pořadí, se nachází v Jiříkově vidění. Loni právě tady, v Oslu, v průběhu mistrovství světa předčasně ukončila sezonu, zklamaná, bez energie, bez chuti. Dopřála si dlouhou pauzu a přemýšlela, zda chce s biatlonem pokračovat.
„Po třech měsících jsem se k němu vrátila. A teď jsem tady,“ září. Poprvé v životě vyhrála závod Světového poháru.
CHTĚLA KONČIT, ALE... Mari Laukkanenová je vítězkou finalového sprintu.
Nyní nastává čas pro dekorování nejlepších žen závodu, ale i absolutní šampionky sprintu.
Od roku 2014 Gabriela Koukalová v každé zimě vždy alespoň jednou položila ruce na některý z pohárových glóbů. Série pokračuje.
Zazní slavnostní znělka, hlasatel ji zve na pódium a prezident IBU Anders Besseberg přináší křišťálovou trofej.
Převezme ji od něj... ale nepodá mu při ceremoniálu ruku! Úmyslně. Tak to chtěla provést už po štafetě v Koreji, a tak to nyní opravdu udělala.
Norský funkcionář na ni vytřeští oči, zda to myslí vážně. Koukalová se na něj usměje: „Omlouvám se. Prostě vám ji nepodám.“
Sejde z pódia, předá členům týmu trofej, jejíž majitelkou se právě stala, a vysvětluje: „Ten člověk ve své funkci dávno nemá co dělat. Kdyby měl sebereflexi, odešel by. Jemu už nejde o sportovce, o naše práva ani o to, abychom měli férové podmínky. Jemu jde už výhradně jen o sebe. S čímž nemohu souhlasit.“
Vítězům svět naslouchá.
Ona je vítězkou glóbu. A cítí, že musí právě takto promluvit.
Tak jsem vám tady kluci něco přinesla. Je to malé a křišťálové a prý mi to patří:) https://t.co/xUf9KfTa1u
