„Jsem ve skvělé formě,“ přesvědčoval Renaud Lavillenie pod střechou O2 areny a pustil se do srovnávání: „Forma je jako loni, kdy jsem rekord překonal.“
O to překvapivější pak bylo Francouzovo kvalifikační soužení. Dva křížky svítily u jeho jména a Lavillenie pak musel vytáhnout to nejlepší, co v sobě má.
„Ale nebál jsem se,“ odmítl 28letý suverén a snad se 40centimetrovou rezervou při třetím skoku vzkázal: Toto bylo mé poslední zaváhání! Dnes ho čeká boj o medaile.
Jedna snadná otázka na úvod – proč jste nejlepší?
Ta že je jednoduchá? Hmm... Asi proto, že sportu dávám maximum.
Jakou naopak slyšet nechcete?
Jestli o víkendu padne rekord.
A padne?
To hlavní je získat zlato, vítězství, a teprve pak zkusit nové výšky. Ale když se dívám na výsledky halové sezony (čtyřikrát skočil přes 6 metrů), těžko můžu být spokojený s 590 centimetry.
Otravují vás neustálé narážky na světové maximum?
Nejsem rekordem posedlý. Rozumím, že je diváci ode mě čekají, ale není to tak jednoduché. Světový rekord si musí udržet jedinečnost, kdybych ho překonával každý víkend, neměl by smysl. Ostatně Bubka ho už taky nikdy nepřekonal.
Vy jste se o něj letos pokoušel třikrát.
A chyběly detaily ve všech třech dimenzích skoku. Je potřeba dobrý rozběh, rychlost, vybrat správnou tyč. Musím si počkat. Ale když se to sejde, pak letíte do jiné dimenze, aniž byste tomu vlastně rozuměli, skoro bez úsilí. Takový pocit jsem poprvé zažil v Göteborgu, když jsem skočil 601 a měl jsem skoro 15 centimetrů rezervu. Touto zkušeností jsem ve své disciplíně došel úplné dospělosti.
Kdo je Renaud LavillenieNarodil se 18. září 1986 ve francouzském Barbezieux-Saint-Hilaire. Má zlato z olympiády, světový rekord v hale (616 centimetrů), tituly halového mistra Evropy i světa, jen venkovní světový titul mu uniká. Jako malý se věnoval krasojezdectví, před dvěma roky se přihlásil do vytrvalostního závodu 24 hodin v Le Mans. Nyní přijel jako největší hvězda na halový evropský šampionát do Prahy. |
Co je potřeba, aby člověk létal šest metrů vysoko?
Trénovat každý den, pochopit tyčku, mít kvality. Jsou sice silnější, rychlejší i větší skokani, ale ve mně se to všechno míchá.
Už je to pro vás rutina?
Ne, spíš cíl. Nejde to každý den.
Co cítíte tam nahoře?
Všechno záleží na tom, jak se skok povede.
A když jste letěl přes laťku ve výšce 616 centimetrů?
Byla to euforie, opravdová radost. Byl jsem ze všech nejvýš. Ale popsat to je těžké, pocity jsou hodně osobní. Navíc si pamatuju jenom malé útržky, bylo to všechno strašně rychlé.
Byl to nejkrásnější skok?
Nejhezčí ne, ale nejlepší, vysněný skok. Jestli byl na něj hezký pohled, je mi jedno. Ale zlatá medaile je vždycky nejcennější. O rekord jednou přijdu, ale lidé o mně budou dál mluvit jako o vítězi. To mi zůstane.
Kde leží limity skokanů? Či spíš limity Renauda Lavillenieho?
Já si žádné nedávám. Jsou skokani, co si hranici nastaví, a když ji dosáhnou, tak se zastaví. Já ne. Pro mě je vášní pořád skákat.
I když už jste všechno vyhrál?
Tak to zopakuju. Nechci svým soupeřům nic nechat, naopak chci zvětšit svou sbírku medailí. Dál chci psát historii tyčky.
V hale jste neporažený od února 2012, na evropském halovém šampionátu dokonce od Turína 2009. Ale čím déle nějaká série trvá, tím víc se blíží ke svému konci, ne?
Jenže já mám pocit, že tak dlouhá zase není. Prohra je eventualita, zvlášť protože má disciplína není jednoduchá. A vím, že to jednou přijde, jako už se to stalo i v minulosti. Ale jen těžko bych si mohl být někdy svou formou jistější, tréninková zima se mi povedla, jsem ve formě. I když... To nejsem sám.
