„Táta jich má už pět!“ přilétlo vzápětí z jiného koutu místnosti od dobře informované maminky. Ano, je to tak.
Za osm let udělování této ceny ji už pětkrát převzal chlapík, který je vyhlášeným defenzivním pilířem. A sám je na to také pyšný.
V následujícím rozhovoru s pardubickým veteránem Radkem Nečasem proto dojde i na to, jak by se jednou cena mohla jmenovat. Stranou však nezůstaly ani horké velikonoční aktuality čtvrtfinálové série se svitavskými Tury.
Mimochodem - v první půli jejího utkání č. 1 měl Obránce sezony čtyři zisky, do poločasu druhého zápasu dokonce pět, celkový počet v obou duelech pak byl kulatých deset.
Radku, znovu pojďme začít okřídlenou větou pěvecké legendy - letos už jste to opravdu nečekal?
(usměje se) Musím říct, že u prvních několika jsem měl pocit, že bych je získat mohl, ale v posledních sezonách už jsem nad tím nepřemýšlel a byl spíš mile překvapen. Že to je zase na pořadu dne, jsem si letos uvědomil, až když se mi do ruky jako kapitánovi dostal hlasovací formulář.
Jak jste volil vy sám?
Vzhledem k tomu, že nebylo povoleno zvolit hráče svého týmu na první bodované místo, dal jsem na něj Jirku Welsche z Nymburka, jako druhého pak Lukáše Kotase od nás a jako třetího Howarda Sant-Roose z Nymburka. Kdyby to ale bylo jen podle mých pocitů, dal bych určitě Lukáše Kotase.
Kdy jste se vlastně o ocenění dozvěděl?
Až po prvním zápase se Svitavami, kdy mi přes aplikaci WhatsApp poslal výsledky, tuším, Martin Ides. Dopředu jsem to nevěděl.
To je skoro s podivem. Podle toho, co jste předváděl v úvodu prvního zápasu ve čtvrtfinále při odebírání míčů rozehrávačům soupeře nebo hodně včasným zdvojením otočky najíždějícího Jelínka, se spíš zdálo, že chcete oprávněnost svého ocenění razantně potvrdit...
Takhle se snažím bránit po celou sezonu a celou dobu, co basket hraju. Možná jsme byli jen o něco agresivnější než v některých jiných zápasech. To ale pramenilo z natěšení na play-off.
Poučky říkají, že útočník má výhodu v tom, že je o myšlenku před obráncem, ve vašem případě to ale třeba na začátku zmíněného zápasu vypadalo, že je to přesně naopak.
S tím bych nesouhlasil. Obránce nemůže být nikdy myšlenkou před útočníkem, může se jen snažit ho dostat, kam potřebuje, čemuž pomáhá důkladný skauting hry soupeře. Člověk má pak představu, kam se bude dál protihráč pohybovat. Tu výhodu má ale pořád útočník. A pokud jde o tu Jirkovu otočku, tam vím, že on ji dělá. (lišácký úsměv) Nešel jsem tam úplně najisto, ale byl jsem přesvědčený, že tu otočku v nájezdu udělá. Je to jeho finta v situacích, když nemá úplně čistou cestu do koše.
Je stále bezpečné i v šestatřiceti nastavovat své tělo soupeřům na „průrazy“?
Když ta možnost je, tak se tam postavím. Nevidím důvod, proč to nedělat. Že bych se toho teď nějak víc bál, to u mě nehrozí. Když se do toho nejde naplno a člověk se tam začne nějak točit nebo uhýbat, tak se zranění přivolá spíš, než když se na průraz postaví beze strachu.
Je ocenění i motivací snažit se v následných zápasech v obraně ještě víc?
To ne. Play-off není důvodem pro to, že bych najednou začal bránit líp. Vše vychází z daných situací, a jak už jsem několikrát řekl, z místa „pod gajblem“ (pod žlábkem, v tomto smyslu pod košem) mám výhodu, že vidím, co se přede mnou na hřišti děje a daleko líp se mi čte hra než hráčům na perimetru, kteří jsou často ke hře natočení zády, a velkou část hřiště tak nemůžou vidět.
Vážíte si ceny v posledních sezonách stále víc?
Já si jí cením stále stejně. Určitě to potěší a lhal bych, kdybych tvrdil něco jiného. V obraně se snažím fungovat týmově, chci hodně vypomáhat a jezdit naplno, a i když v basketu jsou jistě víc vidět body a jiné efektnější věci v útoku, tak pro obranu je moje jméno už trochu synonymem.
Pardubický pivot Radek Nečas nastupuje k utkání za podpory svých spoluhráčů.
No právě. A třeba v zámoří mají trofeje i jména konkrétních osobností. Až jednou ukončíte kariéru, možná by cena pro Obránce sezony mohla nést vaše jméno...
(usměje se) Tak pokud by k tomu někdy došlo, bylo by to samozřejmě velké ohodnocení mé práce.
Pojďme nyní k aktuálně probíhající série se Svitavami, kde vedete po domácích zápasech 2-0. Je odpor Turů větší, než jste čekali, nebo vše běží podle očekávání?
Před prvním zápasem jsme šli hodně do neznáma, protože proti takhle složeným Turům jsme v téhle sezoně ještě nehráli. Video je jedna věc, ale než si soupeře osaháte v zápase, nevíte, co čekat. Proto jsem byl před prvním zápasem byl napjatý, abychom do toho vstoupili dobře. To se nám povedlo a zápas se plus minus v prvních pěti minutách do velké míry rozhodl. Druhý se odvíjel, jak jsme předpokládali. Svitavy se nám snažily vyrovnat rychlostí i tvrdostí, ale naštěstí pro nás neproměňovaly z dálky, takže jsme si bodový náskok udrželi až do konce.
Svitavská osa je sedmičlenná osmičlenná, vy přece jen zapřáhnete výrazněji o něco více hráčů. Bylo to znát?
Ve druhém zápase to podle mě byl jeden z klíčových faktorů. Bylo vidět, že soupeři síly docházely. Minutáž některých Turů je obrovská, rozehrávač Roman Marko hrál 33 a 31 minut, a když hrajete proti obraně, v níž se na vás střídají dva tři hráči, je to hodně fyzicky náročné. Myslím si, že ti nejvytíženější hráči toho měli druhý zápas „plný brejle“. Na druhé straně i já jsem hrál 28 a 33 minut, takže i u nás jsme toho měli v řadě případů nahráno dost. U rozehrávače je to ale zásadnější, a to i kvůli psychické stránce věci, protože má těžší úlohu v řízení týmu, při tvorbě akcí a při té únavě musí myslet na to, co, kdy a jak zahrát.
Bylo to velké „maso“ hrát dvakrát za 24 hodin?
To bych zase neřekl. Na jednu stranu to i pro mě bylo v lize něco nového, byť jsme si to mohli vyzkoušet před dvěma měsíci ve Final 4 poháru, kde to bylo vlastně ještě náročnější. Do semifinále s Nymburkem jsme vložili veškerou energii a se zklamáním z porážky jsme šli do druhého dne. Tehdy ale bylo vidět, že fyzicky jsme na tom dobře a projevilo se to i teď ve druhém zápase se Svitavami.
Děčínský rozehrávač Tomáš Vyoral (vpravo) zakončuje na koš Pardubic přes Radka Nečase.
Tuři se na pohled výrazně snaží o cílené vytváření mismatchových situací, kde má pivot, nebo rozehrávač výškovou, nebo rychlostní výhodu. Na druhé straně vy nebo podkošový kolega Kamil Švrdlík takřka automaticky přebíráte po clonách i rozehrávače. Dělaly vám tímhle Svitavy problémy?
V prvním zápase se o to snažily víc, dlouhé křídlo Vučica se snažilo hrát zády a pár košů z toho Svitavští dali, ale nemělo to vliv na vývoj utkání. My se na jejich vyšší hráče musíme připravit, protože s Vučicou na křídle mají trochu výškovou převahu. My to ale můžeme vykrýt týmovou obranou.
Je pro vás před utkáním číslo 3 na horké půdě soupeře velkým varováním, že Tuři ve druhém duelu vyhráli doskok a měli dvanáct doskoků v útoku?
Varováním bych neřekl. My jsme v tom zápase měli malý počet útočných doskoků, ale nevím, jestli proto, že jsme se tak dobře trefovali, nebo jsme na ně nechodili. V každém případě dvanáct útočných doskoků Svitav bylo dost.
Třetí zápas připadá na Velikonoční pondělí. Loni se tento den hrála All-Star Game a vy jste přišel o první pomlázku se synkem. Jak to provedete letos?
Vzhledem k tomu, že na zápas do Svitav odjíždíme až po obědě, tak čas na pomlázku dopoledne bude. A taky se vyhneme odpolednímu polívání.
