„Jeden kolega ošetřoval Kim Clijstersovou v době, kdy byla světová jednička. Snad jen on mi rozumí. Svým způsobem je strašně těžké takového pacienta léčit.“
Kvitové loni v prosinci ublížil dosud neznámý pachatel a Kebrle jí měl zle pořezanou levačku ošetřit. Ve svém oboru uznávaný, leč pro veřejnost takřka anonymní specialista se najednou ocitl pod dohledem fanoušků i novinářů.
Po osmi měsících žije znovu bez nadměrné dávky stresu. Zásadně přispěl k tenistčinu (pro mnohé zázračnému) návratu na okruh WTA.
Teď sedí nad drsně vyhlížejícím snímkem z operačního sálu, který deník MF DNES se souhlasem Petry Kvitové otiskl jako první médium na světě. A vypráví.
Co vlastně vidíme?
Operační fotku ze sálu, když jsme Petru uspali a sundali krytí. Vidíme rány na všech prstech, ukazovák je vyklopený, konečný článek nedrží, kloub je viditelně poškozený.
Co dál z něj znalec vyčte?
Každé poranění na ruce zanechá typickou stopu, z níž zkušený člověk zjistí, co se přihodilo. V tomto případě se jedná o chycení nože. Všemi prsty, velkou silou. Úraz odpovídá tomu, jak Petra situaci popsala. Měla nůž pod krkem, chytila ho svou dominantní rukou, i palec měla přes střenku.
Tento snímek byl pořízen před operací Petry Kvitové, vidět jsou rány na všech prstech.
Snažila se zachránit si život?
No jasně. Volila menší újmu než ztrátu života. Když vám nehrozí vážné nebezpečí, po noži holou rukou nesáhnete.
Očima mluvčího„Se žádostmi, aby ukázala ruku či zveřejnila obrázky z operace, byla Petra zasypávána od prvního dne, co opustila nemocnici a sundali jí dlahu. Nechtěla. Nechtěla být litována. Bylo však jasné, že jednou přijde okamžik, kdy dá ke zveřejnění souhlas – a tím tuto těžkou životní kapitolu definitivně uzavře. Nabízelo se to v květnu, před prvním zápasem v Paříži. Ale vypadalo by to, že si dělá alibi, že si říká o soucit a všichni – místo aby se těšili na její tenisový návrat – by řešili, jak vypadala ruka po přepadení a jak vypadá dnes. Nyní, tři čtvrtě roku po přepadení, je Petra opět „obyčejnou“ tenistkou, která dokázala vyhrát turnaj, ale i prohrát zápas, v němž se čekalo vítězství. Proto ráda souhlasila s tím, aby doktor Kebrle zveřejnil detaily o její operaci včetně fotografií. Proč ráda? Protože možná až nyní mnohým dojde, jak fantastickou práci odvedl a jaký zázrak je, že Petra opět hraje tenis.“ Karel Tejkal, mluvčí Petry Kvitové |
Co vás napadlo, když jste ve Vysokém odstranili obvazy?
Už jsem měl docela podrobné informace od pana doktora Nevrly. Nebylo pochyb, že všechny prsty mají poškozenou nejméně jednu šlachu. Nevěděli jsme jen, kolik nervů je poraněných. V průběhu operace jsme zjistili, že naštěstí byly zasažené jen dva. Bál jsem se, že jich bude víc.
Na dalším obrázku jste zvýraznil jizvy na prstech, ale též na dlani. Kde se tam vzaly?
V případě přetnutí se napnuté šlachy, jež připomínají bovden a běží takovým kanálkem, díky napětí svalů stáhnou z prstů do dlaně do klubíčka. Vy si je tam musíte najít a odtud je tím úzkým kanálem opět vytáhnout až do špičky prstů.
Proč fotky, o které projevila zájem významná média z několika světadílů, zveřejňujete právě teď?
Nejsem iniciátorem, nebylo by možné tak učinit bez Petřina souhlasu. Jsou součástí lékařské dokumentace. Ona všechny fanoušky naladila červnovým vítězstvím na turnaji v Birminghamu. Najednou leckdo pochyboval, že se jí skutečně něco stalo. Vyskytly se různé spekulace, jestli se jí vůbec něco stalo, jestli si neublížila sama. Jestli to není pojistný podvod. Na podobné otázky se mě ptali lidé v ambulanci, různí kamarádi. Ta představa je ale neuvěřitelná. Na snímcích je vidět, jak vážné to poranění bylo.
Co jste nedůvěřivcům říkal?
Setkáváme se s různými sebevražednými pokusy. Lidé si dokážou provést leccos. Ale tohle není poranění, které by si člověk udělal sám. Průběh rány odpovídá přesně jejímu popisu.
Myslíte, že se dlouho držela stranou a ruku nevystavovala, jelikož se nechtěla nechat litovat?
To určitě. Ale uvědomte si ještě jednu věc. Kolik z nás mělo nůž pod krkem? Takový zážitek vám v hlavě zůstane. Dlouho trvá, než se s ním vyrovnáte. Nechcete si ho zbytečně připomínat. A pak samozřejmě Petra nebažila po nějaké senzaci.
Na tomto snímku jsou zvýrazněny jizvy.
Úmyslně krotila cirkus, který se kolem ní strhl?
Cirkus to byl fakt velký.
Obvykle působíte klidně, jako by s vámi nic nemohlo zacloumat. Je to tak?
Naopak! První půlrok byl těžký. Zeptejte se mé ženy, co se dělo. Starosti navíc o Vánocích. Prochozené noci, kdy jsem byl pod velkým tlakem. Viděl jsem hodně pacientů s poraněním šlach a vím, o jak zákeřné poranění se jedná. Málokterý z nich měl takový výsledek jako ona. Přitom měli poraněné třeba jen dva prsty.
Pokouší se o vás pocit zadostiučinění, když si uvědomujete, co jste dokázal?
Tak... Ošetřit poranění je moje práce. To musím umět. Proto jsem chirurg ruky. Jenže operace je jenom část úspěchu. Následně je potřeba přejít přes řadu možných komplikací a rizik, které se mohou objevit. Velmi záleží na pacientovi. Naštěstí se snad – chválabohu – všechno sešlo.
Ohromující je rychlost, s jakou se Petra zotavila, že?
To je hodně její zásluha. Tři měsíce jsme ji museli chránit. Měla přesný harmonogram, co a kdy smí začít dělat. Pak mohla vzít raketu do ruky a záleželo na ní, kdy bude připravená jít na kurt.
Jak jste sledoval její úsilí?
Bylo neskutečné, jak věřila, že se vrátí. Nepochybovala. Po takovém poranění můžete reagovat různě. Jsou lidé, kteří se sesypou, protože se jim zhroutí svět, jde jim o živobytí. Je strašně těžké namotivovat je, aby spolupracovali. Někdo taky neposlouchá, ale to je jeho věc. I ten, kdo chce spolupracovat, musí najít chuť a sílu, aby dělal, co má. Musí lékaři důvěřovat. Jedině v tom případě se může povést to, co svedla Petra.
Jste lékař, pracujete s fakty, vědeckými poznatky. Nepodivujete se ale někdy jevům vznášejícím se mezi nebem a zemí?
Klíčová je operace, která činí tak padesát procent úspěchu. Následná péče, díky níž se v mnoha případech dá dosáhnout výborných výsledků, přispívá asi třiceti procenty. A když Petra přidala zbývajících dvacet procent, svou vůli a spolupráci, může se to někomu zdát jako pohádka.
Tento snímek zobrazuje nynější stav ruky Petry Kvitové..
Nastoupila už v květnu v Paříži, ale nejvíc si přála stihnout milovaný Wimbledon. Co znamenal v jejím příběhu?
Primární metu. Druhý den po operaci tvrdila, že si chce v Londýně zahrát. Upnula se k té myšlence, viděla Wimbledon na konci léčebného procesu. Jistě, chtěla hlavně zahojit ruku, ale když jste v takovém průšvihu, snažíte si stanovit nějaký bod, za nímž půjdete. Když se to pak povedlo, byl to úžasný pocit.
Petra vás jako poděkování pozvala do lóže na centrkurt. Jaký dárek to byl?
Ježíšmarjá, úžasný! Co říct jiného? Snad jsem si ho zasloužil. (směje se)
Jaký dojem na vás udělal posvátný areál ve Wimbledonu?
Znal jsem ho jen z televize, byl jsem jím nedotčený. Je krásný, úžasný. Anglii mám rád. Základy vědění, jak se chovat ke šlachám, jsem dostal před šestnácti lety právě tam. Tahle země má něco do sebe, Wimbledon je tradiční turnaj. Nekřičí tady na vás reklamy, nepřipadáte si jako v supermarketu. Má svůj řád.
Chirurg Radek Kebrle ve Wimbledonu.
Vy jste na ostrovech studoval?
Byl jsem v roce 2001 na stáži ve Wrightingtonu, což je mezi Liverpoolem a Manchesterem. Měl jsem štěstí na dva šikovné doktory, kteří mě naučili strašně moc.
Naháněli vás reportéři slavných stanic BBC či CNN. Vaše jméno letělo sociálními sítěmi. Jak vám bylo před kamerami, v ohnisku zájmu světových médií?
Po půlročním stresu jsem to vnímal jako uvolnění. Co jsme měli udělat, to jsme splnili. Myslím si, že na jedničku. Přitom jsem poznal, že tenis je strašně namáhavý sport.
V čem?
Běžný člověk čte v novinách, že Kvitová někde postoupila, Siniaková jinde vypadla, Šafářová někoho porazila. V Londýně jsme zblízka viděli, jak uzoučká linie je mezi vítězstvím a prohrou. Jak strašně těžké je prodrat se do špičky. Tenis teď sleduju mnohem víc, odhaluju jeho náročnost. Smekám před každým, kdo se dostal na úroveň, na které naše holky jsou.
Chystáte se třeba v budoucnu navštívit víc akcí WTA Tour?
Tenis mě vždycky zajímal. Rád se podívám, ale nemám moc času. Kdybych vyrazil na nějaký turnaj, okrádal bych rodinu. I já musím pracovat na své vlastní fyzické kondici. Jsem ze sportovní rodiny, moje sestra závodila na olympiádě v alpském lyžování. Sám jsem závodně lyžoval, než jsem šel na vysokou. Pořád potřebuju nějak získat nějaký ten adrenalin navíc.
V oboru jste způsobil pozdvižení. Řada kolegů žasla, že Kvitová pět měsíců po takovém úrazu nastoupila na Roland Garros, že?
Ocenili to, neboť vědí, co následuje po zákroku. Umíme rány ošetřit. Jenže nikde není záruka, že se všechno bude vyvíjet dobře. Jak už jsem říkal, je pětiprocentní nebezpečí, že praskne šlacha. Petra jich měla sešitých sedm. Podobných úskalí bylo víc. A jakmile by se vyskytla jedna komplikace, už nikdy by ruka nemusela fungovat normálně.
Jaká reakce člověka z branže vás nejvíc potěšila?
Ohlasů bylo hodně. Petřin případ prošel médii. Když o podobném zranění slyším, taky se o něj profesně zajímám. Krásně reagoval jeden kolega z Belgie, s nímž se znám hodně dlouho. Potkali jsme se asi před dvěma týdny. Vyptával se, ukázal jsem mu fotku a on s nespisovným výrazem povídá: „Ty bláho, to není možný!“ V zásadě víc nemusel říkat. Ptal se na detaily a vypadlo z něj akorát: „To je úžasný.“
Zvažujete nějakou publikaci Petřina případu?
Chystáme se vše nějak zpracovat. To poranění není časté, běžně se nestává běžným lidem, natož špičkovým sportovcům. Přihodí se jedině při útoku nožem. Noční město, přepadení, ostří na krku. V takové pozornosti a stresu tomu člověk dá víc. V lecčems jsme se poučili. Ve spolupráci s magistrou Kukačkovou a profesorem Thomasem, kteří významně přispěli v rehabilitační fázi, chceme informace předat dál.
Znamenalo pro vás angažmá při záchraně této tenisové kariéry nějaké profesní obohacení?
Tak je to vždy. Ač mám za sebou přes osm tisíc operací, každý týden se naučím něco nového. Další varianty toho, co už znáte. Detaily. Na nich záleží. Maličkosti dělají rozdíl.
Petra ještě ve Wimbledonu postrádala cit v některých prstech. Nemohla úplně ohnout ukazovák, zatnout pěst. Jaký je vlastně její aktuální stav?
Od Londýna jsem ji neviděl. Časový odstup kontrol se zvětšuje. Potkáme se po US Open, abych měl srovnání. Změny jdou pomalinku. Věřím, že budou pokračovat, po Wimbledonu znovu navštívila profesora Thomase v Grenoblu. Hraje, jizvy vyzrávají a uvolňují se. Uvidíme, kdy se proces zastaví.
Jaké jsou vyhlídky?
Od začátku jsem říkal, že nějaká stopa zůstane. Minimálně jizvy, které vidíte na fotce, a omezení aktivního pohybu, oslabení svalové síly. Proto Petra zatím nemůže udělat své vítězné gesto. Tělo hojí jizvami. V jejím případě se vytvořily mezi dvěma konci šlach, my chirurgové vše zašijeme a nastavíme tak, aby se mohly tkáně správně zahojit. Tělo ale nerozlišuje, jestli hojí kůži, podkoží či šlachu. Vše slepí dohromady. Rehabilitační proces ovlivňuje tvar jizvy, zajišťuje, aby tkáně po sobě zase klouzaly a pracovaly, jak mají. Ale vždy po tom zranění něco zůstane.
Takže Kvitová i nyní na kurtu zápolí s obtížemi?
Je to, jako byste pracoval proti zatažené ruční brzdě. V ideálním případě je šlacha hladká struktura, jež volně klouže. Po poranění je drsná, slepená s okolím, má při pohybu trošku větší odpor.
Může také běžný pacient při podobném úrazu dosáhnout podobných výsledků jako tenisová hvězda?
Abyste dosáhl dobrého výsledku, musí fungovat vše od chirurgického ošetření až po rehabilitační péči. Systém není ideální, má rezervy na všech úrovních. Leckde se nervy zašijí až šest týdnů po šlachách. Jinde se šlacha zašije a na čtyři až šest týdnů zasádruje. A na mnoha místech schází rehabilitační návaznost. Pacient má nárok na deset rehabilitačních ambulantních návštěv a tím to končí, jedenáctou návštěvu u fyzioterapeuta už mu nikdo nezaplatí. Přitom je jich potřeba mnohem víc. No a pak jsou pacienti, kteří nás neposlouchají. A ve výsledku to s nimi dopadá mnohem hůř než s Petrou Kvitovou. Na druhou stranu musím říci, že díky nadšencům mezi chirurgy, fyzioteapeuty a díky našim odborným společnostem se stav mění k lepšímu. Už jsou možnosti, kde a jak se chirurgii ruky můžete naučit. A to je nejdůležitější. Evoluce jde možná pomalu. Ale jistě.
