"Mám za sebou první trénink na novou sezonu a zítra odjíždím s hradeckým klubem na soustředění do Špindlerova Mlýna," hlásil včera jeden z mála českých cyklistů, který má i pro příští sezonu smlouvu ve stáji ProTour, nejvyšší třídě mezi cyklistickými družstvy, "jsem rád, že můžu s hradeckými kluky potrénovat, těším se i na spolupráci s trenérem Fialou."
Před rokem jste za sebou měl velmi úspěšnou sezonu v Hradci, která vám pomohla do stáje T-Mobile a do jiného cyklistického prostředí. Co vám to přineslo?
Hlavně velký skok a spoustu zážitků. Musím přiznat, že hodně věcí pro mě byla nová. Jiné závody, soupeři, zázemí. V tom všem se ale ukázalo, že základ je stejný, vše se točí kolem výsledku, ten je důležitý.
Stáje ProTour pracují s mnohem většími rozpočty než třeba domácí týmy. V čem jsou největší rozdíly?
Asi největší v cestování, protože tady se k závodům většinou létá, takže v Evropě jste všude za dvě hodiny. Jinak Komfort je přece jen větší, ale třeba ve vybavení, jestli máte čtyři nebo dvě kola, jaké a kolik máte k dispozici oblečení, to už člověka tak nebere.
Jak jste se srovnával s závoděním s nejlepšími?
Tak to bylo samozřejmě úplně nové. Už proto, že člověk je najednou v týmu, kde s ním závodí hvězdy jako Ullrich, Rogers, Gončar, Klöden a další. Je to takové zvláštní, protože jeden rok se na ně díváte v televizi, jak závodí třeba na Giru a o rok později s nimi sedíte v autobuse a bavíte se o tom, jak může vypadat etapa, kterou společně pojedete. Jde o cennou zkušenost, když člověk může takové lidi poznat a skamarádit se s nimi.
František RaboňTřiadvacetiletý cyklista, který před právě skončenou sezonou odešel z hradeckého týmu PSK Whirlpool do německého T-Mobilu, přední světové stáji kategorie ProTour. |
Největší světové závody jsou však asi o něčem jiném, než ty, které jste jezdil předtím. Jak jste si zvykal?
Těžko. Přijel jsem na první závody a byla to hrůza. Brzy jsem odpadal, dva, tři jsem nedokončil, dokonce jsem byl nahlodaný, jestli jsem udělal dobře. Ale právě v těch chvílích jsem byl hodně překvapen, že za mnou spolujezdci z týmu přišli a povzbudili mě. Říkali mi, ať si z toho nic nedělám, že ve dvaadvaceti, třiadvaceti letech tak začínal každý. Bylo to hodně povzbuzující.
Velmi brzy však přišla nominace na Gira d’Italia, což se v první sezoně málokomu podaří.
Bylo to opravdu překvapení. něco takového jsem si totiž vůbec nedovedl představit. Vezměte si, že na soupisce T-Mobilu bylo devětadvacet lidí, to jsem opravdu nečekal.
Navíc ani program, který jste měl před Girem tomu moc nenapovídal.
Právě. Jel jsem tři asi pětidenní závody a najednou asi po dvou dnech mi volali, že mám jet na Giro. Domluva zněla, že mám hlavně pomoci v úvodních zhruba deseti spíše rovinatých etapách a pak se uvidí. Vedení týmu nechtělo, abych Giro dojel za cenu toho, že by mě to poznamenalo na další část sezony, případně i dál.
Jak jste se pak rozhodovali, zda skončíte, nebo pojedete dál?
Necítil jsem se špatně, konzultovali jsme to s lékaři a nakonec jsem pokračoval a závod jsem dojel. Myslím si, že mi to dost pomohlo.
V čem?
Udělal jsem si cyklistický respekt. Cítil jsem, že najednou o mně přestali pochybovat, setkal jsem s kladným ohlasem.
Když jste do minulého roku závodil za hradecký tým, tak jste sbíral jedno vítězství za druhým. V nejvyšší kategorii to už je mnohem těžší, čeho si nejvíce vážíte ze svých výsledků?
Určitě druhého místa v časovce družstev na Giru. I když třeba právě tento výsledek s odstupem času člověka trochu mrzí.
Druhé místo je málo?
K prvnímu místu nám chyběla jediná vteřina, což člověku přijde líto. Protože jet v týmu s Ullrichem, Gončarem a dalšími a ještě vyhrát, to by byl zážitek. Navíc člověk velmi rychle pozná, že v těchto závodech se počítají jen první místa. Být druhý jen o jednu vteřinu? To za chvíli nikoho nezajímá.
Jak musí člověk změnit závodnickou filozofii, když se dostane mezi nejlepší světové borce?
Je to samozřejmě trochu jiné. Jdete na start, kde je s vámi přes dvě stě borců, kteří se chtějí ukázat a získat si smlouvu na další rok. Podle toho se závodí. Člověk brzy přijde na to, že musí využít každou šanci. Jedete ve skupince, je šance na vítězství, musí se o něj bojovat. Protože taková příležitost se vám tady naskytne třeba jen dvakrát, třikrát v roce.
Boj o angažmá je asi velkou motivací pro všechny borce v pelotonu.
To určitě a je to tak trochu odvrácená tvář všeho, co jsem letos poznal. Peloton poznamenala dopingová aféra, skončil tým Liberty Seguros, je stále těžší se někam dostat. Objedete dobrou sezonu a na příští rok stejně smlouvu nedostanete. Já jsem se loni rozhodoval mezi T-Mobilem a Phonakem. A Phonak po této sezoně skončil.
Vám však letos něco podobného nehrozilo.
Smlouvu mám ještě na rok, navíc mě vedení chválilo za dobré výsledky v první sezoně. Cítím od nich důvěru, to je pro mě obrovská motivace do dalšího roku, kdy už pojedu o prodloužení smlouvy.
K letošní sezoně patřilo i mistrovství světa v Rakousku, kde se ale české cyklistice výsledkově moc nedařilo. Jak to hodnotíte vy?
Výsledky opravdu nebyly nijak výrazné, ale přesto si myslím, že bylo dobře, že jsme jeli v počtu, který jsme mohli mít a že to nebylo zbytečné. Generace starších cyklistů totiž pomalu končí, v Rakousku s námi ze starších byl jen Benčík. Byla to výborná zkušenost, bez toho se k úspěchům podle mě nedá dostat, člověk si musí zvyknout na soupeře, rychlost, styl závodění, to v sobě ještě nemůžeme mít. Stačí se jen podívat na závod jednotlivců. Nejlepší začali závodit po více než dvou stech kilometrech a stylem, který je neuvěřitelný. Poslední okruh jeli průměrem padesát kilometrů za hodinu, na to ještě opravdu nemáme naježděno.
Sezonu jste skončil v září, teď už vás čeká příprava na tu další. Víte, co v ní od vás tým bude čekat?
Mám už závodní plán a vypadá velmi povzbudivě. Vrcholem by měla být opět účast na Giru, mám tam třeba závod Paříž - Nice a další.
Bude se nějak lišit příprava od těch dřívějších?
Bude kratší. Dřív to byly tři, čtyři měsíce, teď to bude méně. Teď budu v Čechách, prosinec soustředění na Kanárských ostrovech, leden Mallorka a na 6. února už mám v kalendáři první závod.
