„Od té doby se na znečištěné Vltavě nedá jezdit,“ říká čtyřiadvacetiletý Martin Kolanda, zvaný Čaj.
„Tahali jsme každý den loď na hostivařskou přehradu. Jenže na malé ploše „mrtvé“ a mělké vody tam jezdí celá Praha.
Nestálo to za moc.“ O dva roky mladší Branislav Šrámek, přezdívaný Franz, navíc den před odjezdem složil úspěšně státnici na Právnické fakultě UK. Termín už kvůli přesunutému začátku mistrovství světa nemohl posunout. „No, doktore mu zatím neříkám, ještě mu něco chybí,“ dobírá si ho Kolanda.
Z loňské slávy se na lodi žít nedá.
Tehdy v anglickém Stockton upon Tees, ve stínu slavného škuneru Jamese Cooka, získali v hrdinném boji stříbro. Norská dvojka Larsen Fjeldheim je na 42 kilometrech pobila o pouhé dvě vteřiny, tedy asi šest metrů, délku jedné lodi.
Letos byli spolu druzí na Světovém poháru v Dánsku, kde je porazila pouze nová domácí formace Souček - Andrlík. Na evropském šampionátu v Maďarsku se prokousali do semifinále na 1000 m.
Šrámek studuje práva a na poloviční úvazek ho zaměstnává Dukla. Kolanda, člen Klubu vodních sportů, pracuje v opravně fotoaparátů. Od USK bere příspěvek na kalorné a soustředění. Tak žijí vicemistři světa.
Ročně najezdí okolo 4000 kilometrů na vodě, většinou na singlu. Do společné, speciální maratonské lodi usedají jen zřídka. K tomu lyže, běhy, posilovna, dokonce i kvadriatlon a pro zábavu ještě rafty. Denně trénují dvě až tři hodiny, plán sestavuje Šrámek. „On si ale třicet procent ubírá,“ stěžuje si na parťáka.
Dohromady se dali před rokem. Kolanda byl dosud nejlépe sedmý v deblu na juniorském MS. Šrámek se dostal dvakrát do semifinále už mezi dospělými. „Zkusili jsme to spolu a začalo nám to jít. Záleží, jak se sladíš,“ prohodí oba stručně.
Maraton je drsná, ale spravedlivá dřina. Dvě hodiny se můžeš vést soupeři na vlně a těžce chytat jeho trháky, ale pak mu v přeběhu utečeš a vyhraješ. Vysednutí z lodi a přeběh po břehu tvoří zajímavý taktický prvek. „Dá se hodně získat. V Anglii byly čtyři, někdy se běželo až pět set metrů,“ říká Šrámek.
Při někdy více než dvouhodinové robotě dostává tělo pořádně zabrat. Vyšťaví se úplně do dna. Mocné záběry paží pak umdlévají, jako by do nich zlý čaroděj nalil olovo. Napít se stihnou jen trubičkou z „camelbagů“ - pytlíků na zádech. V závěru chytají křeče do všech svalů včetně v lodi srolovaných nohou. Recept na oddálení utrpení? „Tři lžíce soli do hrnku čaje. Zavřeš oči, polkneš to a jedeš,“ zazubí se Kolanda. Odměna? Až se vrátí ze Španělska, určitě vyrazí s kamarády z loděnice pořádně si užít na koncert Tří sester.
