Na šesté překážce už vede. Na osmé má náskok. Po deváté jí začínají tuhnout nohy. Po desáté mrkne nahoru před sebe, aby si na videostěně zkontrolovala soupeřky. Uklidní se. Až daleko za ní jsou velká zelená mašle Littleové i červený americký dres Tateové.
Je to moje!
A tak se historie opakuje.
Stejně jako předloni v Moskvě zavře Zuzana Hejnová před cílem oči a s rukama nad hlavou probíhá cílem. Zatne pěsti a zařve radostí.
Stává se první českou atletkou, která obhájila titul na mistrovství světa. Je i první ženou v historii, která kdy zopakovala triumf na tolik zrádné trati 400 metrů překážek.
Všechna bolest minulé sezony, všechno to trápení, složitý návrat i nervozita finálového dne jako by se najednou přetavily do jediné, všeobjímající věty.
„Je mi skvěle.“
Jdou tam jako na popravu
O 13 hodin dříve, po probuzení do finálového dne, ještě mluví úplně jinak. Je nachlazená, bolí ji v krku, v puse má knedlík. „Není mi úplně dobře,“ přiznává.
Kouč Dalibor Kupka je nervózní. „Hlavně běž až do konce a nevypouštěj to,“ neustále jí opakuje.
„To tedy rozhodně nemám v plánu,“ ujišťuje ona.
RADOST, ÚŽAS. Zuzana Hejnová, znovu mistryně světa
Nabudit se do bojové pohotovosti jí potom paradoxně pomohou soupeřky. Na rozcvičovacím stadionu pohlédne večer na Spencerovou, Littleovou, Petersenovou a spol. „Proč jsou tak strašně skleslé?“ říká.
Je s nimi ve svolavatelně, poskakuje tu, zatímco ostatní se ani nehýbají, hlavy skloněné. Nakopává ji to. Sama k sobě promlouvá: Já prostě musím vyhrát! Vždyť ony tam jdou jako na popravu.
Z tunelu vycházejí na hlavní stadion a podél cílové rovinky míří k blokům. Hejnová nejrazantněji, deset metrů před ostatními. Jako by šlo o předzvěst dění, které už brzy přijde. Vládkyně překážek a daleko za ní sedm žen, které se utkají o stříbro.
Vítězslav Veselý v tu chvíli vyšle naposledy oštěp k potemnělému pekingskému nebi, ten však letí příliš nízko a příliš krátce, jen k 80 metrům. Veselý přešlápne, usedne na lavičku, má v sobě podivné prázdno. Jeho pokus o zlatou obhajobu končí osmým místem.
Ten Hejnové naopak právě začíná, i s českými vlaječkami, které má nalepené rameni. Překážkářka si protřepe svaly, napije se, poskakuje u bloků, zaklekne do nich. Když už stadion před výstřelem startéra utichá, ozve se najednou z tribuny zřetelné: „Pojď, Zuzko.“
Pousměje se. Šéftrenér Tomáš Dvořák si opět jednou vybral chvíli, kdy ho zaručeně uslyší.
Loni jsem ani nemohla pořádně chodit
Šéftrenér je na tribuně podivuhodně klidný. „To zlato je ložené. Znám Zuzku dost dlouho. Je jako Bolt. Umí se připravit.“
Dvořák vzpomíná na dva zbytečné starty Hejnové s nedoléčeným zraněním v minulé sezoně, které její bolavé tělo spíš ještě víc pocuchaly. Nebo na letošní mistrovství Evropy družstev, kde ještě byla mezi překážkami tak svázaná, jako by před sebou tlačila popelnici. A pak na Diamantovou ligu v Paříži, kde se najednou vše zlomilo. Ano, už tam si otevřela zlaté dveře.
Zbývá, aby jimi proběhla.
Cassandra Tateová před ní v šesté dráze vypálí jako raketa. Hejnová se v duchu uklidňuje: Klid, na náběhu ať si je Tateová klidně dva metry před tebou, ty začneš pomalu, abys měla sílu na konci. Závodit se začíná až od druhé překážky.
Zuzana Hejnová (vpravo) a Cassandra Tateová ve finále překážkářek na 400 metrů na MS v Pekingu
Periferně sleduje, jak věčně čtvrtá Jamajčanka Spencerová zakopne a propadá se dozadu. O jednu soupeřku méně, bleskne jí hlavou.
Šest dalších zbývá.
„Už to rozjela,“ kvituje Dvořák po čtvrté překážce. Načež si šéftrenér všimne nebezpečně rychlé Littleové na samém kraji oválu. „Ta mašle je výrazná. Ale nebojím se jí, je to ještě moc mladé děvče.“
Hejnová dál pádí s klapkami na očích. Na osmé překážce si řekne: Už to nepustím!
Jak si usmyslí, tak učiní.
Kdysi mívala její starší sestra Michaela živé sny, ve kterých se jí zdálo, jaký čas Zuzana zaběhne. A sny se pak na dráze plnily.
Tentokrát se Michaele nic nezdálo, ale Zuzana Hejnová už po semifinále věštila: „Finále za 53,50 by bylo super.“
A pak se časomíra zastaví: 53,50.
Triumfuje v nejlepším čase roku, s převahou 44 setin.
Od lékaře Jiřího Neumanna dostává u hrazení českou vlajku. Ne ledajakou, tahle je totiž s podpisy českých mistrů světa. Přehodí si ji přes ramena, obíhá čestné kolo.
„Skvělý,“ řekne jí Kupka, když k němu dorazí. Ovšem protože je zároveň i trenérem maximalistou, hned přidá: „Už jsi trochu tuhla, co?“
„Tak dík,“ zasměje se Hejnová.
Vydává se na dlouhý pochod podél reportérů, mluví a mluví, porovnává svá vítězství z Moskvy 2013 a Pekingu 2015. „Tady si té zlaté mnohem víc vážím, protože cesta k titulu byla tak těžká. Obhájit je těžší. Tlak byl větší. A před rokem jsem nemohla pořádně ani chodit.“
Kam? Pro medaili? Už teď?
Mluvila by nejspíš ještě dlouho, jenže najednou je vyrušena pořadatelem: „Musíte na ceremoniál.“
„Už dneska? Já myslela, že je až zítra. Nic tu nemám, jen elasťáky. Chtěla jsem se upravit, vychutnat si to.“
Jenže program šampionátu je neúprosný. Od tiskové mluvčí výpravy Karoliny Farské vyfasuje reprezentační bundu, obleče si ji a jde ke stupňům vítězů.
„Mistryně světa, Zuzana Hejnová,“ zazní z reproduktorů.
Congratulations Zuzana Hejnova, who successfully defends her 400m hurdles world title in a WL 53.50! #Beijing2015 pic.twitter.com/KX5VLsj4Hu
V obklíčení dvou amerických vlajek stoupá na nejvyšší stožár ta česká. A 28letá žena, která ji sem povznesla, zpívá hymnu.
Ve svém hvězdném roce 2013 vyhrála třináct závodů v řadě.
Nyní jich má na kontě šest.
„A je to takhle v pohodě. Teď ještě vyhrát finále Diamantovky v Curychu – a za rok olympiádu. A bude to dobrý, ne?“
@SassySandra7 during her medal ceremony! Way to go! pic.twitter.com/sC4brMYKRK
