A mezitím, mezi cestami do Číny...
Prakticky už ukončil kariéru.
Rozsáhlý zánět v oblasti pravé achilovky způsobil destrukci tkání, mohl přijít o nohu.
„Ale pak jsem se zázračně uzdravil,“ vzpomíná třicetiletý atlet z Budišova. „Teď mě najednou ta operovaná a skoro až amputovaná noha vůbec nezlobí. Když už mám občas problémy s achilovkou, tak většinou s tou druhou, kterou jsem tři roky přetěžoval.“
Od loňska opět závodí, letos má v sezoně na kontě čas 13,44. Ten by papírově nemusel stačit na šampionátu ani na semifinále. Dávno se však naučil, že tabulky na šampionátech neplatí. „Už v Čechách teď zapálím doutnák a budu doufat, že to bouchne až v Pekingu. Pokusím se o další zázrak,“ motivuje se jako vždy vzletnými slovy.
Tak to má rád, tak to potřebuje.
„Vždy si na sebe upletu bič tím, že vyhlásím útok na nějaký velký výkon. Já tenhle adrenalin a až bláhové sny potřebuju. A když se to pak nepovede, žít s tím umím.“
Ani myšlenky na překonání vlastního českého rekordu 13,27 z roku 2010 dosud z hlavy nevypustil: „Ještě jednou bych ho rád zlepšil, třeba jen o dvě setinky.“
Skutečnost, že se dnes vydává právě do Pekingu, v něm rozdmýchává další mocné síly. „Kromě Česka bych těžko hledal místo, kde bych závodil raději. Lepší atmosféru než v Pekingu na olympiádě už nikde nemohu zažít, to nic netrumfne,“ je přesvědčen.
Rozběh tehdy běžel i s domácím Wei Jim. „Když ho představili, tak si 80 tisíc lidí stouplo a řvalo jak blázen. Já z toho uvnitř celý vibroval, no nádhera. A těch 80 tisíc lidí fandilo všem, i když tomu kolikrát nerozuměli. Taková atmosféra vás může namotivovat tolik, že ubere z vašeho času až desetinu.“
Sdílení atmosféry okamžiku s desetitisíci diváky pro Svobodu hodně znamená. Stejně tak chce sdílet i radost za cílem. „Nechápu sportovce, kteří odbudou dítě čekající na autogram, že na ně nemají čas. To dítě tam stojí, je celé natěšené a chce jen pět vteřin vašeho času. Přitom kdybychom tu závodili sami, taky z toho nemáme radost.“
Podobně jako o atmosféře her v Pekingu hovoří rovněž o jejich organizaci. Tehdy nastavená laťka je podle něj nepřekonatelná. „Tam byl strašný počet dobrovolníků, i když asi nikdo z nich nebyl dobrovolník. Ale zázemí fungovalo dokonale. Ani jste se nemohli ztratit, protože jakmile jste jen chvilku tápali, hned se vám snažili pomoci. Autobusy jezdily na minutu přesně, bezpečnost byla super a lékařská podpora stejně tak, postarali se vám o každé bebíčko.“
Loňský návrat do závodů po tříleté odmlce oslavil pátým místem na mistrovství Evropy v Curychu: „Což byl megazázrak. Třeba ho napodobím. I když soupeřů je megamoc.“
Přípravu letos zvládl bez zdravotních komplikací, ale sezonu si pak přece jen zkomplikoval. „Do dráhy mi vlítlo malé dítě, tak abych ho nezmrzačil, uhnul jsem a natrhnul si tříslo. Ale to je dávno pryč. Teď už tělo jen vytuňuju.“
Hranicí spokojenosti, kterou si sám pro sebe vytyčil, je v Pekingu semifinále. Jen si netroufne tipovat čas, který na něj bude potřeba.
Na minulém šampionátu v Tegu, kde kvůli zranění chyběl, na semifinále stačil i výkon 13,51 – a do finále se postupovalo za 13,44.
„Chtělo by to, abych v Pekingu běžel pod 13,35, abychom já i trenér byli spokojení. Pokud vydržím zdravý, půjde o sílu vůle.“
A když už by byl v semifinále...
„Tak by se postup do finále stal splněním snu, druhým Curychem a stvrzením mého comebacku k atletice.“
