Od dob jeho slávy už nějaký čas uplynul. Vzpomínáte?
V roce 2000 se v Gentu podílel na evropském halovém titulu ve štafetě na 4x400 metrů, o dva roky později se stal v Mnichově vicemistrem kontinentu na 400 metrů překážek. Ještě předtím, na mistrovství světa v Aténách 1997, vytvořil na stejné trati dodnes platný český rekord 48,27 s a probil se tam až do finále.
Na prahu září oslavil 36. narozeniny. V roce 2006 mu v Göteborgu o jediné místo unikl postup do finále ME a potom jako by se vytratil. Vrátil se až loni na mistrovství republiky a druhým místem za Josefem Prorokem zaskočil atletickou veřejnost.
"Hned po Göteborgu jsem musel na operaci kolena - myslel jsem, že je to na pár měsíců, jenže operace pak byly ještě dvě a bylo z toho několik let," chmuří se.
Kdo je Jiří Mužík* Běžec na 400 metrů překážek, odchovanec plzeňské atletiky. |
Upnul se k letošní olympiádě, po Sydney a Aténách by byla jeho třetí. V úvodu sezony však dvakrát po sobě onemocněl, když šestiletý syn Matias přinesl ze školky virózu a do měsíce i angínu. "Dohromady dva týdny na lůžku, dvakrát antibiotika a rázem jsem byl jako papír. A forma se rozplynula," pokyvuje hlavou rodák z Plzně.
Při rehabilitaci po operacích dostudoval trenéřinu na FTVS. Nyní je smluvním trenérem na Dukle, spolupracuje se třemi nadějnými atlety a zabývá se přípravou sportovních kempů. A znovu hodlá běhat čtvrtku s plůtky. Ne v dresu Dukly jako kdysi, ale v prvoligovém Ústí nad Labem, jež prahne po extralize.
Necítí se být atletem, který neví, co dál. "Práce mám dost, o svém odchodu si ale chci rozhodnout sám. Mým cílem je účast na srpnovém mistrovství světa v Moskvě 2013, tím bych si udělal radost," uvažuje.
Otázka, jak by se mu dýchalo v roli české dvojky za Josefem Prorokem, který je o jedenáct let mladší, jej nadzvedne. "Dvojkou být nechci. Dlouhé roky jsem byl jedničkou a z toho se těžko slevuje. Chci být u nás nejrychlejší," má jasno.
Motivuje jej i letošní příklad Dominikánce Felixe Sáncheze, který dosáhl v Londýně na stejné trati na druhé olympijské zlato - pár dní před 35. narozeninami. "Šance je, jen zůstat zdravý," poklepe na stůl.
A když mu jeho cíl nevyjde? "Už nemůžu říct, že bych kvůli tomu nemohl spát. Svět by se nezbořil, není mi dvacet a důležitější je, aby obě naše děti byly zdravé. Ale chuť mi nechybí, tak proč to nezkusit?" argumentuje.
Kritiků prý se nebojí. "To dávno neřeším. Vždyť já neměl čas na to, abych se výkonnostně zhoršoval, tím zraněním jsem spadl dolů ze dne na den. Teď se drápu zpátky, mám nové priority, ale chci zaběhnout nějaký pěkný čas. Pro sebe i pro lidi, kteří mi věří," říká.
