Odcházel jste jako univerzál. Do Japonska poletíte jako smečař.
V Čechách jsem byl pořád jen univerzál. Ale pak jsem šel do Belgie a byl jsem tam dva roky smečař. Pak jsem byl ve Francii a v Polsku vždycky rok univerzálem. V Rusku už jsem zase hrál smečaře, ale dva tři měsíce jsem i tam zaskakoval jako univerzál. Ale jsem smečař.
Co je pro vás lepší?
Smečař je pro mě zajímavější post. Univerzál je jen o smečování. Smečař si více zahraje. Teď se mi to líbí. Jsem více v kontaktu s míčem. Sice se pořád musím zlepšovat na příjmu, ale myslím si, že v Rusku už jsem udělal velký pokrok. Jsem rád, že jsem se na další mistrovství světa dostal právě jako smečař.
Která z vašich zahraničních štací byla nejzajímavější?
Určitě Rusko. To bylo úplně jiné angažmá než v ostatních zemích. Nedá se to srovnat. Je to pro mě největší zkušenost.
První rok jste hrál v Jaroslavli a skončili jste desátí v superlize...
Dostával jsem tam hodně zabrat. Další rok jsem byl v Novosibirsku, kde nejsou lehké podmínky pro život. Je to uprostřed Sibiře, takže tam je hrozná zima; venku bylo minus čtyřicet. Město má tři miliony obyvatel a stahují se tam lidi z celé Sibiře. Do Moskvy to je tři a půl tisíce kilometrů, do Omsku, kde hrál Jágr, sedm set. Na cestování to bylo mimořádně náročné. Hodně jsme toho najezdili vlakem, protože to často bylo nejrychlejší.
V Novosibirsku jste hrál druhou nejvyšší soutěž.
Před sezonou jsme měli jasný cíl postoupit. A ze začátku to nevypadalo dobře, hráli jsme špatně. Ztratili jsme nějaké body a tím jsme si hodně zkomplikovali život. V dalším průběhu sezony jsme si nesměli dovolit tři měsíce prohrát ani jeden zápas. Nemohli jsme si dovolit ani jednu chybu a o našem postupu rozhodlo až poslední utkání.
Jak jste postup oslavili?
Skoro vůbec. Sešli jsme se se sponzory a vedením klubu, poseděli jsme a to bylo všechno. Byli rádi, že jsme postoupili, ale že by bylo celé město na nohou, to se nedá říct. Za tři čtyři dny jsem cestoval domů.
Jiří PopelkaNarodil se 11. května 1977 |
Co mrazy? Jak dlouho trvaly?
Začaly zhruba v tomhle období uprostřed listopadu a končily začátkem dubna.
Celou dobu takhle mrzlo?
Jak kdy. Minus deset, to u nich není mráz. Zima je trochu jiná, je tam větší sucho. Ale stejně. Když je venku dvacet nebo třicet pod nulou, tak už se venku nedá chodit. Byl jsem zavřený doma u počítače a jezdil jsem jen na tréninky.
Jak vypadalo dlouhé cestování vlakem?
Občas se stalo, že ve vlaku nešlo topení. Někdy to topilo moc, jindy vůbec. Jednou ve vlaku bylo pět stupňů. Spali jsme v čepicích.
Takže jste cestovali přes noc. Jaké ty vlaky vůbec jsou?
Taky jsme jeli třeba 36 hodin. Vzpomínal jsem, jak jsem tady jel z Budějovic do Prahy tři hodiny a říkal jsem si, že se to nedá vydržet. V Rusku to člověku nepřijde. Nasedne do vlaku a jede, dokud jede. V kupé bylo místo pro čtyři lidi, lehátka. Byly tam i jídelní vozy. Takže jsme se tam najedli, spali, četli jsme, dívali se na filmy na počítači. Bavili se.
Taky jste nemohli trénovat...
To bylo většinou po zápase, kdy se stejně netrénuje. Dohráli jsme, sbalili jsme se a večer jsme vyjeli a za den jsme přijeli do Novosibirsku.
Také jste vyjeli na delší dobu mimo Novosibirsk? Třeba jako hokejisté v Americe?
Taky. A bylo to v půlce ledna. Na Sibiři byla v tu dobu velká zima. Odjeli jsme do evropské části Ruska, kde jsme byli tři týdny.
Když jste byli tři týdny na cestách, kolik jste odehráli zápasů?
Tři a všechny jsme vyhráli. Odehráli jsme zápas, pak jsme cestovali a dva tři dny trénovali. A zase hráli.
To jste si připadali jako na Floridě, když v evropské části byla někde teplota kolem nuly...
Byli jsme i u moře v Soči. Bylo tam asi pět stupňů a říkali jsme si, že je to nádhera. V Novosibirsku v té době bylo 40 pod nulou. Ale zase bylo nevýhodou, že jsme tam trénovali v letní hale, kde nebylo topení. Bylo v ní osm stupňů a my trénovali v čepicích. To příjemné nebylo.
Jaký největší mráz jste v Rusku zažil? Co se při něm dělo?
Nejvíc minus 45. To už se nedalo dělat nic. Člověk mohl být tak tři minuty venku a rychle dovnitř. Studený vzduch v plicích bolí. Když se člověk chrání oblečením, mráz tolik nevadí. Ale na obličeji začne hned mrznout kůže.
Co vás v Rusku nejvíce zaujalo?
Nevěděl jsem, co můžu čekat, ale brzy jsem si zvykl. Rusové jsou přátelští, kamarádští jako my. Ale narazíte i na hrubší chování, někde se třeba moc nenosí emancipace. Jsou tam rozdíly. Moskva je evropská, stejně jako další větší města, ale menší města, kde je 300 nebo 400 tisíc obyvatel, tam je to ještě špatné. Mafii nebo vydírání, jak se o tom mluví, to jsem nikdy nezažil.
Proč jste v Rusku nezůstal?
V Novosibirsku jsem byl jediný cizinec a v superlize mohou být dva. Můj ruský manažer mi říkal, že klub má zájem, abych zůstal, ale když jsem odjel po sezoně domů, tak se to nějak zvrtlo. Manažer mi najednou tvrdil, že klub nemá peníze a že spoluhráči ještě ani nedostali vše, co dostat měli. Mohl jsem i tak zůstat, ale do Ruska se nechodí za krásou života. Jsou tam pro nás nejlepší finanční podmínky.
O kolik jsou podmínky v Rusku lepší než v Evropě?
To nedokážu posoudit, v Evropě jsem dva roky nehrál. V Rusku jsou výborné podmínky, ale peníze to jsou zasloužené a poctivě vydělané za to, co tam člověk musí vytrpět. Je tam obrovské riziko, že hráče vyhodí nebo že ho nezaplatí.
Teď hrajete za SSK Ankara v Turecku. Jak jste se tam dostal?
Hned, jak jsem věděl, že v Rusku nezůstanu, začal jsem hledat nové angažmá. Měl jsem nabídku od Halbanku Ankara, který byl druhý, ale od italského manažera jsem měl slíbené místo v Trentu. Byl bych v nejvyšší soutěži, i když bych mohl být i na střídačce. Tak jsem Turecko odvolal a čekal jsem. Italský manažer mě ujišťoval, že tam určitě půjdu. Ale na poslední chvíli mi řekl, že to nevyšlo.
Co vám italský manažer řekl?
Sorry. Vzali někoho jiného. Už jsem byl v časové tísni, protože kluby začínaly přípravu. Měl jsem jet na sraz národního týmu, tak jsem to chtěl vyřešit co nejrychleji. Proto jsem vzal nabídku z Ankary.
Jste v Turecku sám?
Zatím jo. Syn je ještě malý a potřebujeme, aby byl tady. Později se za mnou s manželkou přestěhují.
Jaký má váš nový klub cíl?
Minule byl pátý. Liga se tam hraje zvláštním způsobem. Je rozdělená na dvě skupiny po devíti. Až se odehrajou, půjde nejlepších osm do skupiny o titul. Po zápasech doma - venku postoupí čtyři nejlepší týmy do play-off. To se ale hraje formou dvou turnajů a systémem každý s každým. Chceme se dostat mezi čtyři nejlepší týmy a máme i vyšší cíle. Zatím jsme neprohráli.
Jak je to v Turecku s cizinci?
Kromě mě je tam Brazilec na smeči a finský nahrávač. Pokud budeme zdrávi a ve formě, můžeme hrát i o nejvyšší cíle.
Páté místo v minulé sezoně se v klubu nelíbilo?
Ne. To pro ně byl nejhorší výsledek. Chtějí lepší.
Žijete v muslimské zemi.
Zrovna byl ramadán a v restauracích bylo přes den prázdno, muslimové drželi půst. Večer byly zase tak plné, že se tam člověk nedostal.
Teď jste znovu v reprezentaci. Jak se těšíte do Japonska? A jaké vidíte šance na postup?
Nominace mě těší. Ze šestičlenné skupiny postoupí čtyři týmy a věřím, že tam budeme i my. Co bude dál, to se uvidí.
 Jiří Popelka |
