Smolkovo jméno se často neslo nad hladinou řeky Corondy, když argentinští rozhlasoví reportéři v přímém přenosu z doprovodných lodí nadšeně referovali o závodě.
Byl to váš nejlepší závod mezi světovou elitou?
Zařadil bych ho hned vedle desátého místa z loňského mistrovství světa (tam plaval 25 kilometrů). Toho si hodně cením. Viděl bych to stejně.
Co vám chybělo k ještě lepšímu umístění? Do cílové rovinky jste plaval s Italem Andreou Volponim.
Více sil. Andrea se v závěru perfektně vzpamatoval a já bojoval sám se sebou.
Kdy na vás vůbec přišla první krize?
Po nějakých čtyřech hodinách jsem začal cítit křeče do nohou a z toho jsem se už víceméně nevzpamatoval. Pořád se to zhoršovalo. Měl jsem co dělat, abych doplaval.
Pět hodin jste se držel v balíku. Pak se čelo utrhlo, ale vám se ho podařilo dohonit. Vzalo vám to hodně sil?
To jsem si hrábl úplně na dno a dosud nechápu, jak se mi vůbec podařilo tu partu dohnat. Kdybych je ale nedostihl, tak bych asi nebyl šestý.
Jenže oni vám znovu ujeli. Proč?
Zase najednou přidali, a to už jsem neměl, jak reagovat. Ale důležité bylo, že se mi podařilo dojet je už před tím.
Nějakou dobu jste plaval sám. Bylo to nepříjemné?
Pokaždé to je složité a nepříjemné, když se nemáte s kým držet. K tomu mě stahoval Andrea (Volponi), ale měl jsem dobrého lodivoda, který mi naštěstí pořád držel ideální trasu.
Loni jste závodil v Argentině poprvé. Bylo to letos jiné?
Bylo, ale hlavně v tom, že byl závod kvůli vysoké vodě a rychlejším proudům o dvě hodiny rychlejší. Měl jsem ale pocit, že to bylo těžké úplně stejně... Vážně, hrábl jsem si až na dno.
Přibližně tři úseky v celkové délce pěti kilometrů jste plavali protiproudu. Jak to bylo náročné?
Abych řekl pravdu, tak jsem vůbec nevěděl, že jsme už proti proudu plavali. Zhruba čtyřicet minut po tom, co jsme tím prošli, jsem od svého doprovodu zjistil, že už to mám za sebou.
