Ale na městkých okruzích jste už přece závodil...
To ano. Mám za sebou Pau nebo Norisring, ale Monako je něco jiného. Ostatní městské okruhy v Evropě jsem proti tomu jednoduché, jsou širší a méně náročné. Navíc jsem seděl v formuli Masters nebo formuli BMW, ukrotit na takovéhle trati silnou GP2 je obrovský rozdíl. Veškeré mé závodění dosud byla jen mateřská školka.
Monako jste přece hodně jezdil na simulátoru. Nepomohlo vám to?
Simulátor mi do určité míry pomohl, naučil jsem se zatáčky, ale jinak je to úplně něco jiného. Třeba ten hrbolatý povrch, jaký je tady všude, to se nedá napodobit.
Měl jste ze slavné trati obavy?
Měl jsem velký respekt a po prvním kole se ten respekt zvětšil tak třikrát. Měl jsem obrovskou honičku, abych vůbec stačil vnímat, co dělám. Při prvním vyjetí mě okamžitě zarazilo řazení. Na normáním okruh si člověk nikdy neuvědomí, jak formule "kope". Skoro jsem se bál přeřazovat, takové to byly rány. To auto bylo po každé změně převodu hodně nestabilní, taková to byla rána do nápravy.
Pomohl vám dopolední trénink?
Určitě. Naše strategie byla hlavně dojet. Byl jem rád, že jsem se vůbec udržel na trati. Takový to byl mazec. Človek se soustředí pouze na to, aby jel. Zkoušel jsem se držet za Perézem, který už tady má zkušenosti. Sice mě možná nejdřív zbrzdil, ale pak jsem toho dost od něj okoukal. Poslední dvě kola jsem se snažil zajet trochu rychleji.
Takže jste si na trénink rozplánovali strategii?
Tady v Monaku každá znovu projetá zatáčka udělá hrozně moc. Pořád to bylo takové opatrné, ale inženýr mi říkal: "Nespěchej, nespěchej, jeď v klidu. Týmový kolega Ericsson zvolil jinou strategii, na trati se zastavil, dostal se do klidu a pak zajel nejrychlejší kolo. Takže to také funguje.
Vy jste se také na konci zlepšil...
Pak to byl zase mazec mezi svodidlama. Jak jsem zrychloval, svodidla byla blíž a blíž. Na to, jaké to je v Monaku úzké, je rychlost mezi zatáčkama opravdu značná. Každé zatočení, každé přidání plynu je úplně jiné než na normální trati. I ta cílová rovinka je tady tak hrbolatá, že po ni nemůžeme jet normálně. Najdřív jsem rád, že jsem věděl, kde mám volant a pedála. Poté jsem se tak nějak stabilizoval, že jsem začínal vědět, co dělám. A poté jsem se snažil poskládat celou tu stavebnici dohromady.
Na blízkost svodidel jste si rychle zvykl?
Byly to často jen centimetry. Řekl bych, že každý průjezd zatáčky hrozí, že tím můžu šlehnout. Ruku bych mezi svodidla a auto nestrčil skoro nikde.
V tunelu jste potíže neměl?
Na ten jsem si zvyknul docela dobře. Je tam sice nějaká prodleva, než se oči srovnají ze světla do tmy, ale dá se na to zvykout. Spíš mi dělalo problémy jet ho na plný plyn, protože jak člověk nevidí kolem sebe nějaký prostor, je to takové zvláštní. A je to honička i kvůli hrbolům na asfaltu, které jsou tady všude. Ve dvěstěpadesáti za hodinu to není legrace, stejně jako brzdění za tunelem. Člověk si neodpočine nikde tady, maká stále na stodeset procent.
V kvalifikaci jste také postupně zrychloval, ale na konci to nevyšlo.
Na vodě to bylo zas něco úplně jiného. Musel jsem se Monako učit téměř celé znovu. Postupně jsem zrychloval a na konec jsme si naplánovali tři rychlá kola.
Ale ty jste neodjel...
Bohužel. V první zatáčce byl nabouraný Maldonado, já se mu snažil vyhnout a dostal jsem smyk. Musel jsem couvat, abych se dostal zpátky na trať a zasekla se mi převodovka. Chvíli trvalo, než jsem to vyřešil a zbylo mi jediný rychlé kolo. To byo málo na to abych zajel slušný čas. Podobnou taktiku zvolil týmový kolega Ericsson, a jemu to vyšlo, zatímco já bojoval o to, abych se vůbec kvalifikoval do závodu. Smůla.
