Příběh Jany Novotné dospěl k povznášejícímu happy endu o pět let později. Wimbledon si připomíná dvacáté výročí jejího triumfu.
A bohužel také skličující skutečnost, že Novotná už do All England Clubu nikdy nevstoupí, neboť loni v listopadu v pouhých devětačtyřiceti zemřela.
„Chybí nám. Byla úžasná, vřelá, přátelská,“ řekl Philip Brook, prezident AELTC, v rozhovoru pro MF DNES a Sport.
Jaká je vaše první vzpomínka na Janu Novotnou?
Podobně jako spousta lidí si vybavuju den, kdy NEvyhrála Wimbledon v roce 1993. Vedla ve finále nad Steffi Grafovou a nakonec jí podlehla. Janino následné setkání s vévodkyní z Kentu, jejich objetí… Tenhle obrázek v mnoha myslích zůstane hodně dlouho.
Zaskočilo Brity, že vévodkyně při závěrečném ceremoniálu tak výrazně projevila své city?
Ano. Členové královské rodiny se tak normálně nechovají. Vévodkyně kdekoho překvapila. Reakce obou dam v mimořádné chvíli byly ovšem hluboce lidské.
Wimbledon 2018Příloha iDNES.cz |
Víte ještě, jak a kde jste finále v létě 1993 sledoval?
Obávám se, že vám přesně nedokážu odpovědět. Nejspíš jsem se díval na televizi. Už jsem byl členem All England Clubu, ale do výboru mě zvolili až o čtyři roky později.
Jak dobře jste Janu poznal?
Potkávali jsme se poté, co ukončila kariéru. Tradičně zveme naše bývalé šampiony do královské lóže na finále a Jana na nich byla pravidelnou návštěvnicí. Často hrála v exhibicích legend. Komentovala zápasy pro BBC Radio, které je už 90 let naším partnerem. Je velice smutné, že už ji tu neuvidíme.
Jak byste ji charakterizoval?
Byla úžasná. Měla ráda legraci, působila vřele a přátelsky…
Fandil jste jí, když se probojovala do druhého a třetího finále?
To já nesmím! Dokonce ani Andymu Murraymu nesmím přát, jakkoliv je to pro mě obtížné.
I vás ale asi dojalo, když v roce 1998 zdolala Francouzku Tauziatovou a napotřetí dosáhla na Venus Rosewater Dish, ne?
Jistě. Zvlášť vzhledem k jejímu předchozímu příběhu. Mohlo se zdát, že už další šanci nedostane. A pak to dokázala, vévodkyně jí blahopřála, fantazie… Bylo tak skličující letět na její pohřeb, tak dojemné potkat tolik smutečních hostů, pro něž tolik znamenala, a tak zdrcující vidět její rodiče.
Zvažovali jste, jak jí na letošním turnaji vzdáte čest?
Ano, máme o ní článek v oficiálním programu, který ji připomíná. Na sociální sítě jsme umístili videoklip s jejím příběhem. Tenhle rok je pro nás teskný - kromě Jany odešla také Maria Buenová, další dáma, jež se k nám také každý rok vracela.
Kdo nebo co vás přimělo vydat se na pohřeb do Brna?
Sám jsem se rozhodl. Letěl jsem i na Mariin obřad do Brazílie. Považuju to za podstatné a správné. Náš klub hrál jistě důležitou roli v jejich životech a ony sehrály důležitou roli v historii našeho klubu.
Stala se Jana oblíbenkyní části britských tenisových příznivců?
Řekl bych, že ano. Její story v roce 1993 zasáhla mnoho srdcí. Když sledujete tenisty na kurtu, často nepoznáte, jací skutečně jsou... Pravda, někteří hráči svou povahu při utkání odhalí. Ale většina ji neprojevuje. A když lidé tenkrát uviděli, co Wimbledon pro Janu znamená, jaké emoce finále s Grafovou provázely, nemohli zůstat neteční.
Napadá vás podobný příběh ve wimbledonských dějinách?
Ano, vzpomínám na Andyho Murrayho, když v roce 2012 prohrál s Rogerem Federerem. Pokoušel se promluvit a nedokázal ze sebe vypravit slovo. Veřejnost poprvé poznala citlivou a zranitelnou stránku Andyho nátury a změnila pohled na něj. Jeho popularita stoupla, podobně jako v Janině případě.
Jak je pro vás důležité udržet kontakt s někdejšími vítězi?
To je zajímavá otázka. Kořeny odpovědi na ni jsou v té skutečnosti, že jsme klub, nikoliv nějaký podnik. Podle dlouhé tradice se šampioni stávají doživotními členy All England Clubu. Nemusí žádat o povolení, mohou přijet, kdykoliv chtějí. Mají přidělené lístky na turnaj. Jsou s Wimbledonem spojeni přirozeným poutem, jež na jiných grandslamech neexistuje. Vždycky se usilovně snažíme, aby se u nás cítili vítaní. Někteří se dívají na zápasy, jiní pracují pro média, další hrají exhibice. Tento vztah do značné míry definuje podstatu AELTC.
Petra Kvitová vždy nadšeně mluví o vašem přivítání. Jaký dojem na vás udělala?
Je hezké, že se tak cítí a že nás chválí. Mimochodem mě potěšilo, že jsem ji potkal na Janině pohřbu. Shodou okolností byl Wimbledon 2011 mým prvním ve funkci prezidenta klubu. Já i Petra jsme tenkrát zažili premiéru. I proto se mezi námi vyvinul zvláštní vztah. Ona je vážně tuze milá. Vyděsilo mě, když jsem slyšel o jejím přepadení.
Víte, že hned po operaci pořezané ruky mluvila o startu ve Wimbledonu? Že pro ni byl při pokusu o návrat nejsilnější motivací?
Vážně? To je další důkaz jejího vztahu k nám. Věřil jsem, že by po druhém vítězství v roce 2014 mohla letos vyhrát potřetí. Že by jejímu stylu mohlo vyhovovat horké počasí. Získala titul v Birminghamu, vypadala úžasně fit. Její zápas v prvním kole jsem neviděl, ale hodně mě zklamalo, že vypadla. Doufám, že u nás ještě nějaké úspěchy oslaví.
Jak dlouho znáte Jana Kodeše?
Během svého působení v pozici prezidenta se s Janem vídám často. Také on je skvělým případem šampiona, který se k nám vrací. Miluje Wimbledon. Vždycky se dáme do řeči, má hodně zajímavých názorů na tenisové dění a zaníceně o nich diskutuje, jak jistě víte. Vnímáme ho jako našeho přítele.
Nedávno uplynulo 40 let od prvního wimbledonského triumfu Martiny Navrátilové. Jak významnou členkou klubu je ona?
Ó, ona je báječná. Naše rekordmanka. Devětkrát ovládla dvouhru. Třeba už ji nikdo nikdy nepřekoná - možná Serena Williamsová, kdo ví? Martina nás podporuje a úžasně reprezentuje. Hlásí se do exhibičního turnaje a většinou ho vyhrává, což je vzhledem k jejímu věku neuvěřitelné.
Napadá vás příhoda, která by ji charakterizovala?
Ano, letos slavíme 150. výročí založení klubu. Pořádáme různé akce, na nichž si ho připomínáme. V květnu pokaždé zahajujeme sezonu malým turnajem a večerním koktejlem. Tentokrát jsme se rozhodli výjimečně pozvat i naše bývalé šampiony. Martina patřila mezi ty, kteří nadšeně odpověděli, přiletěli a hráli s našimi členy, kteří se štípali do ruky, jestli náhodou nesní. Na kurtu strávila snad tři hodiny.
Vyhrávala?
Pravděpodobně ano. (směje se) Její přítomnost každopádně spoustě lidí přinesla jedinečné zážitky. Byla tu ona, Marion Bartoliová, Richard Krajicek, Pat Cash, Stefan Edberg…
Z Česka pochází ještě jedno tenisové eso. Wimbledon ovšem nikdy nedobyl. Ivan Lendl.
Á, Ivan Lendl. Jistě. Prohrál jsem sním partičku golfu, když koučoval Andyho Murrayho. Utkali jsme se na hřišti Královského wimbledonského golfového klubu, jehož jsem členem. On, jak víte, je zavilým golfistou - ostatně stejně zarputilý byl na kurtu.
Přesto na wimbledonskou trofej nikdy nedosáhl.
Je to škoda. Dvakrát postoupil do finále. Ale vynahradil si to aspoň v golfu se mnou. Připomíná mi výsledek při každém našem setkání. Má svérázný smysl pro humor.
