Jaké máte dojmy ze závodu, jak se vám jelo?
Dneska jsem to brala spíš jako takový testík, jestli se mi nevrátí pocity nefunkčnosti těla, které jsem zažila během páté etapy v Toblachu na Tour de Ski. Bála jsem se, jestli můžu ještě zabrat, nebo mi pak úplně dojde, jako se to stalo. Beru to jako odrazový můstek, jsem si stoprocentně jistá, že se mi nemoc nevrátí a můžu pokračovat dál.
Taková zkouška psychiky?
Přesně tak, ráno jsem totiž měla hrozný strach, jestli nežiju ten stejný pocit.
To se ve vás muselo hrozně míchat ta touha předvést se divákům, na druhou stranu jste se bála, aby se nevrátily zdravotní komplikace...
Bylo to dost těžký, protože si člověk říká, že nechce divákům zkazit radost, to fandění. Snažila jsem se, ale spíš tam hrál roli strach, aby se mi ten pocit nevrátil.
Takže úplnou podlahu jste nejela?
Podlaha to nebyla, jak jsem řekla, bála jsem se do toho jít trochu víc. Možná jsem o tom závodě i víc přemýšlela, měla v sobě takovou tu zarážku.
Měla jste během závodu nějaké náznaky, že by se vám nemoc vracela?
Myslím si, že ne. Spíš hrála roli ta psychika. Ale tělo fungovalo dobře. Po soustředění, které teď máme v plánu, se s tím ještě dobře poperu.
Neříkala jste si pak v cíli, že jste měla přece jen víc sil?
To si člověk říká pokaždý, když si trochu oddáchne – Ty jo, mohla jsem jet rychleji. Ale během závodu je to jiné, než pak po pěti minutách v cíli.
Jak jste vnímala atmosféru podél trati?
Ta se nedala nevnímat. Ze svěťáků jsme zvyklí, že nám sem tam někdo zafandí, ale takový hukot, jako byl tady, kdy na vás křičí 20 lidí jménem, to bylo samozřejmě jiné a nádherné. Věřím, že na Lukáše (Bauera) přijde ještě o něco víc lidí a stejně tak zítra na štafetu.
Co jste řekla bratrovi před jeho prvním startem ve Světovém poháru?
Ani jsme se neviděli, protože každý jedeme v jiný čas. Myslím, že se ještě válel v posteli, když jsem byla na snídani. Ale budu na něj zvědavá a budu ho sledovat.
