Zdálo se, že klidně může dobýt svou třetí londýnskou trofej. Jenže ta vzletná vidina se záhy proměnila v šerednou šmouhu. Osmadvacetiletou levačku znovu zardousila tréma, jíž v poslední době v Melbourne, Paříži, Londýně a New Yorku tak obtížně čelí.
Od wimbledonského triumfu v červenci 2014 se totiž na patnácti grandslamech jen dvakrát protloukla do čtvrtfinále. Na milované trávě v All England Clubu má v posledních čtyřech ročnících na své poměry prachbídnou bilanci 4-4.
„Cítila jsem se mizerně, zase jsem se prala s nervy,“ zahájila upřímnou zpověď. „Snažila jsem se bojovat sama se sebou. Vím, že tenis umím. Ale sama jsem svou největší soupeřkou.“
Před turnajem jste přiznávala, že na největších akcích prahnete po úspěchu až příliš. Byl to úterní případ?
Ano. Zase. Už jsem z legrace zahlásila, že v budoucnu budu grandslamy bojkotovat.
Zpočátku jste na nich naopak vynikala, že?
Brala jsem je víc lehkovážně. Neuvědomovala jsem si tu tíhu. Začala na mě padat, až když jsem poprvé vyhrála. Strašně ráda bych si to zopakovala. Slibuju, že zůstanu trpělivá a zkusím to zase otočit.
Wimbledon 2018Příloha iDNES.cz |
Jak přesně se na vás stres na dvorci projevuje?
Především nemám čistou hlavu. Moc přemýšlím. Ruka nešvihá tak snadno, jak by měla. Jsem zaťatá, takže jsou moje údery krátké a málo agresivní. Taky jsem se špatně pohybovala. Ve druhém setu jsem se trochu zklidnila a dostala se do rytmu. Jenže ve třetím mi soupeřka rychle utekla a já už ji nemohla chytit.
Jsou pro vás první kola psychicky nejnáročnější?
Myslím, že jsou to první, druhá a třetí kola. Pak už jsem v pohodě. Začátek je vždycky těžký a nejen pro mě. Všechny nasazené hráčky a favoritky se s tím musejí vyrovnat.
Neslzíte. Nezuříte. Vypadáte docela vyrovnaně. Čím to?
Jsem smutná, ale svůj nejtěžší mač už jsem zvládla, proto se směju. Po tom, co se mi přihodilo předloni, se na život dívám trochu jinak. Vždyť jsem letos posbírala pět titulů. Každé další vítězství je jen prémie.
Trápí vás nějaké zranění?
Ne. Jen je tělo stažené, což způsobila tréma. Víte, na Wimbledonu mi záleží ze všech akcí nejvíc. Proto je pro mě svým způsobem nejhorší.
Dřív vám pomáhal psycholog Michal Šafář, stále pracujete na mentální přípravě?
Ano. Ani víc, ani míň. Věnuju se jí podle potřeby, podle pocitu. Každý den. Mám mentálního kouče, Čecha, který žije na Slovensku, ale jmenovat ho nechci.
Kdy na vás nervozita uhodila?
Už jsem se s ní vzbudila. Jak se zápas blížil, bylo to horší a horší. Musím se ji naučit překonat, protože se bude objevovat často.
Přesně čtyřikrát do roka.
To je hrozná představa!
Štve vás to zvlášť, když víte, že máte skvělou formu? Že vás zastavuje jen vaše vnitřní brzda?
Jo, to máte pravdu. Vážně je to frustrující pomyšlení. Ale hroutit se nebudu.
Stihla jste si promluvit s trenéry Vaňkem a Vydrou?
Kluci mě jen objali. Všechno probereme až později.
Nezlobí se? Jste po vašem takřka zázračném návratu po zranění ruky vůči sportovním nezdarům odolnější?
Určitě. Jirka a David si vším prošli se mnou. Pamatujeme si, co pokus o návrat obnášel, takže se na věci díváme jinak.
Petra Kvitováa její konec ve Wimbledonu |
Bolí víc porážka v prvním kole, nebo ve finále?
Finále je možná horší, protože jste opravdu blízko titulu. Na grandslamu je jenom jedna vítězka a 127 poražených, což je strašné číslo. Celých čtrnáct dní skoro všechny dělají komparz a jen jedna jediná holka drží trofej.
Nač se teď těšíte?
Na volno. Už od Roland Garros si potřebuju odpočinout, odpojit hlavu od tenisu. Od začátku sezony jsem hrála hodně zápasů. Těším se, až vypnu a nebudu muset nic dělat.
Jste vyčerpaná i fyzicky?
Nejsem zraněná, svaly jsou dobře připravené. Ale i tělo uvítá oddech. Bude to moje první letošní volno.
Co podniknete?
S kamarádkou pojedeme k moři.
