"Dojde mi to asi až večer, ale mám svojí první medaili. A ještě po takových patáliích. Šest týdnů jsme měl vynucenou pauzu kvůli zranění svalu a najednou mám medaili. A to jsem ještě uvažoval, jestli do Turína pojedu. Masakr."
Potvrdil jste roli jednoho z favoritů.
Porazil mě jen bývalý mistr světa a obhájce titulu. Jsem hodně šťastný a spokojený. Předvedl jsem tady svoje maximum.
Zmínil jste chyby ve finále. Jaké to byly?
Dostal jsem se blízko asi třetí překážky. Tam mě to hodně rozhodilo, najednou jsem se propadl dozadu a než jsem stihl zrychlit... Ale dostal jsem na zadek od dvou hvězd, to mi tak nějak nevadí.
Věděl jste v cíli, že máte medaili?
Ne. Jen jsem se podíval na trenéra, ten ukazoval trojku. Byl jsem v tu chvíli ohormně zklamaný, protože se mi vybavilo, jak jsem se tam zastavil a pak rozbíhal. Říkal jsem si: třetí s takovýmhle faux pas? Ale ono zklamání opadlo.
Byl pro vás motivací úspěchu Lucie Škrobákové, která těsně před vámi získala překvapivé stříbro?
Ano. Ale možná mě to i trochu rozhodilo. Říkal jsem si, že by byla sranda, kdybychom oba měli medaili. Konečně jsme ukázali, že dva nejlepší trenéři sprintu jsou paní trenérka Jílková a pan trenér Svoboda. Sprinteři moc medailí nevozí, ale teď jsou dvě.
Je to jen trenéry?
Je. Spousta dobrých sprinterů je u jiných.
Co takhle talent, vůle...?
Něco málo tam bude. Určitě záleží i na talentu, ale nebýt trenéra, nebylo by systematické přípravy. Kdo by mě do tréninku nutil? Já sám sebe těžko.
Jak často se vám nechce?
To na sebe neřeknu.
Stoupáte vzhůru. Co bude dál?
Teď si užiju medaili. A... Nevím. Asi si budu dávat velký cíl na mistrovství světa v Berlíně. Teď vím, že hvězdy se dají porážet.
