Téměř dva týdny v nemocnici jsou dost dlouhá doba na to, aby Petr Pilát přemýšlel, jestli s freestylem neskončit. Jestli dál dělat sport, který se mu podruhé stal málem osudným (první vážnou nehodu měl ve třinácti letech).
Čtyřiadvacetiletý Pilát tuhle otázku - vlastně i námitku laika - čeká a hned odpoví: „I když mě všechno bolí, tak v hlavě ani na vteřinu neproběhla myšlenka, že bych přestal. Tak nějak beru, že se nedá nic dělat, že tohle prostě k freestylu patří.“
Petře, jak vám teď je?
Nebudu lhát, už jsem se kolikrát cítil lépe. To, že jsem doma, neznamená, že už jsem zdráv. Léčení bude trvat delší dobu, protože jsem měl těžký otřes mozku. Pár dní si dokonce vůbec nepamatuji. K tomu jsem měl na více místech propíchnutá játra, která mi museli lékaři vyndat a venku je zašít, takže mám na břichu obrovskou jizvu. Měsíc tak musím být úplně v klidu, nedělat žádné rychlé pohyby, abych nepotrhal vnitřní stehy. Ty teď táhnou a děsně to bolí. A ještě možná budu muset na operaci ruky.
Ruky?
Po čtyřech dnech v nemocnici se přišlo na to, že na levé ruce je velká luxace zápěstí. Kosti byly mimo své drážky, takže mi to museli doktoři v narkóze srovnávat. A říkali, že možná bude potřeba ještě jedna operace. Zkrátka - bolí mě celý Pilník (Pilátova přezdívka). Ale jsem rád, že to dopadlo takhle. Mohlo to být mnohem horší. Teď už každý den cítím, že se to pomalinku lepší. A věřím, že to brzy bude fajn.
Nehodu si pamatujete?
Vůbec! Vzpomínám si jen matně na trénink. Vím, že jsem se naučil jeden nový trik, který jsem si zkusil a dal ho. Byla to paráda. A asi tři skoky poté přišel ten pád. Dělal jsem trik, kdy se chytím pod sedlem, a najednou mi sklouzla ruka. Netuším, jestli to bylo podcenění, špatná koncentrace a malá pozornost, jak jsem měl radost z toho předchozího nového skoku... Nevím. Ostatní znám jen z vyprávění.
A co jste se dozvěděl?
Že mi sklouzla ruka, motorka se zkroutila, já spadl břichem na řídítka a hlavou si dal velkou ránu o zem. Byl jsem pár minut v bezvědomí. A když jsem se třeba třetí den probudil, tak jsem taťkovi řekl, ať mi podá telefon, že si potřebuji zkontrolovat, kolik kilometrů jsem dneska ujel na kole. Říkal jsem úplné nesmysly a hovadiny. Začínám si pamatovat od čtvrtého pátého dne v nemocnici. To už si vybavím, kdo za mnou byl a co jsem říkal. Prvních pár dní ale bylo hodně nepříjemných.
Nevybavíte si pád, není to důvod, proč nepřemýšlíte o konci?
Ne, jak jsem řekl: beru, že to k freestylu patří. Beru i to, že to může skončit hůř. Bolest, kterou teď cítím, mluví za vše, ale já doufám, že se brzy uzdravím a zase do toho budu šlapat na 100 procent.
Ani rodiče vás nepřemlouvají?
Neříkají: Petře, přestaň. Ale vím, že kdybych jim řekl, že skončím, tak budou mít radost. Musí se o mě festovně bát a já jim takovými úrazy moc nepřidávám. Ale znají mě, proto vědí, že razím heslo: Jdeme dál!
V den úrazu jste měl odjíždět na závody mistrovství světa do Polska. Proč jste vlastně ještě trénoval?
Původně jsem ani nechtěl! Ale den předtím jsem do molitanu natrénoval nový skok a řekl si, že ho ve čtvrtek zkusím naostro. A pak ho poprvé předvedu i v tom Polsku. On se povedl a já si říkám: Paráda, dám ho ještě párkrát, ale teď si ze srandy zaskáču něco snazšího. A stalo se to. Možná chyběla půlhodinka do konce tréninku.
Osud?
Tak to neberu. Holt se to stalo.
Kdy se chcete vrátit?
Teď musím být měsíc v klidu kvůli těm stehům. Navíc u silných otřesů mozku, jaký jsem měl já, se stává, že člověka bolí hlava a nepomáhají na to žádné prášky. U někoho to trvá dva týdny, u někoho i půl roku. Tak uvidím, jak to bude trvat u mě. Ale byl bych rád, kdybych mohl už za dva měsíce jezdit. Teď budu jen koukat na závody a u televize ze srandy nadávat: Sakra, tady bych byl o 100 procent lepší než tenhle. Můžu o něco poprosit?
Ano.
Navštívila mě spousta kamarádů, měl jsem i spoustu ohlasů, čehož si nesmírně vážím. A děkuji i všem, co na mě jen mysleli.
